Všechna lidská náboženství nás vedou k tomu se stát lepšími vlastní silou, vlastním poznáním, nebo vlastní svatostí. Vedou ke spáse vlastní vírou a vlastní vůlí.  Kristus nás přišel zachránit z nebe. Bez podmínek. Bez toho, abychom se před tím museli stát dobrými. Nejsme dokonce zachráněni z naší víry, ale z víry, kterou máme od Boha samotného. Z jeho milosti.

Pravděpodobně to pro většinu z nás není novinka. Víme to. To nám však nebrání v tom, abychom se stále vraceli pod vliv zákonictví a pod jeho prokletí. Nejen vraceli, ale strhávali tam také další.
Kolik jsem slyšel vyučování o modlitbě. O druhu modliteb, o technice, času…. Kolik jsem slyšel vyučování a svatosti. Jak být svatější a jak žít svůj život, aby to bylo skutečností. Kolik jsem slyšel technik,… Kolikrát se vyučuje o …. Pak se snažíme promodlit do Božího království (naší snahou, naší věrností, naší vytrvalostí…), snažíme se žít tak, abychom si připadali, ale i druhým svatými. Opět jsme to my sami, kdo se o to snaží vlastní silou.
Nevím kdo a především o čem a jak vyučoval Eliáše, Davida, Abraháma, Mojžíše, Jana Křtitele a další starozákonní Boží služebníky. Oni prostě žili s Bohem. Toužili ho poznat a přebývat v jeho přítomnosti. Bůh se jim dal poznat a to je proměňovalo a vedlo k poslušnosti.
My, novozákonní křesťané jsem na tom mnohem lépe než oni. Náš vztah s Bohem by měl být díky Ježíši a naplnění Duchem svatým mnohem uzší, přímější a především trvalý. Měli bychom znát Boha osobně. Poznávat ho den odedne více. A to i bez konferencí a hlubokých vyučování. Spíše bychom si měli navzájem a světu vydávat svědectví o tom jaký Bůh je a co dělá. Předávat si osobní zkušenost ze setkání s Bohem. Měli bychom být svědectvím Boží milosti, moudrosti, spravedlnosti a moci.
Stálým svědectvím. Mnoho takových životů však nevidím. Spíše vidím ty, kteří se snaží ze všech svých sil a jsou ztrápeni, protože někde uvnitř ví, že na to nemají.
Pokud je však vidím, pak jsou jako zářící hvězda na obloze. Jedni na ně žárlí a druzí obdivují a dělají z nich super křesťany. Obojí je špatné.
Hledejme osobní vztah s Bohem. Volejme po něm. Nabídněme Bohu sebe. A především se mu konečně vzdejme. Se vším.
Mluvme s ním. Důvěřujme mu.

„Protože toto je smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po oněch dnech, praví Pán: Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce; a budu jim Bohem a oni mi budou lidem. A nikdo už nebude učit svého spoluobčana a nikdo svého bratra slovy: ‚Poznej Pána‘, neboť mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího z nich, protože se slituji nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy a jejich nezákonnosti již nikdy nevzpomenu.“ (Židům 8:10-12)

V tom je úžasná svoboda církve. Pokud budeme těmi, kteří znají Pána, pak bude mezi námi láska, moudrost, spravedlnost i moc.
Osobní známost je více, než jen vyučování. Buďme těmi, kteří touží po vztahu s Bohem a žijí v něm.