Pokud jsme uprostřed boje, může se nám stát, že nevidime na cíl. Tak jak jsem již o tom psal. Někdy nevíme jak dál, neslyšíme a nevidíme, co teď v této chvíli máme dělat. U mne to pak prostě je pokračovat v tom, co jsem měl dělat doposud. Jiné to je, když začneme v takové chvíli ztrácet víru. Nebo to tak jen vidíš, nebo to vidí lidé kolem tebe. Jeden rozhovor pro televizi zakončila žena z osady slovy: „nikdo pro nás nic neudělal“. Nebyla to pravda, protože právě pro ni a její rodinu lidé udělali nejvíce. Asi by mě měl takový výrok  naštvat, ale spíše jsem přemýšlel o její a moji paměti. Na co si pamatujeme. Co udržujeme ve své paměti. Co z ní dokážeme “ vydolovat“ a na co jsme schopni zapomínat.  Hledáme, co pro nás někdo neudělal nebo to co udělal a dělá. Právě v boji a ve chvílích, kdy  neslyšíme Boží hlas, nevnímáme vedení pro vřavu boje, potřebujeme se vrátit k tomu, co pro mne Kristus udělal. Připomínat si jeho skutky v mém životě a také ty, které jsem viděl jak dělá pro jiné. Nemusíš dnes vidět, nemusíš dnes slyšet, ale máš paměť. Připomínejme si vše, co Bůh pro nás již udělal a děkujme mu za to. Poroste naše víra a ve chvílích, kdy neslyšíme a nevidíme budeme v boji vítězit skrze víru, kterou podepřelo a „nakrmilo“ naše svědectvi a vděčnost Bohu. Pak opět přijde slyšení i vidění.

Modlitba: I tvá svědectví jsou mým potěšením, jsou to mí rádci. Dej mi porozumět cestě svých přikázání; přemýšlím o tvých divech. Má duše se rozplývá žalem; pozdvihni mě podle svého slova. Odvrať ode mě cestu klamu; milostivě mě obdaruj svým zákonem. Vyvolil jsem si cestu pravdy, stavím si před sebe tvá nařízení. Přilnul jsem ke tvým svědectvím, Hospodine, kéž nejsem zahanben.
Žalmy 119:24‭, ‬27‭-‬31 CSP