Viděl jsem jednou starý válečný film. Děj se odehrával během první světové války. Z toho filmu mi zůstaly v paměti záběry, kdy vojáci vyrazili do útoku. Bylo tam dobře  vidět odhodlání některých, kteří hned vyskočili ze zákopů a utíkali v před. Jiní váhali, ale šli, další byli donuceni důstojníky armády. Někteří se však schovali v
krytech zákopů a chtěli útok přežít tím, že do  něho nepůjdou. Z útočících mnozí padli, mnozí slavili vítězství na dobitém území nepřítele. Pak byl záběr zpět  na zákopy, ze kterých vybíhali. Kolem nich se válela mlha a v ní bylo vidět jak se pomallu, těsně u země plazí  nažloutlý plyn. Když se doplazil k zákopům celé zaplnil. Byl těžší než vzduch a proto klesal a vyplňoval všehny dolíky, jámy a také zákopy. Všichni, kteří se schovali, aby nemuseli riskovat zemřeli zasaženi tímto jedovatým plynem. Plyn zasáhl také zákopy plné vojáku, kteří měli útočit až z druhé vlny. Všichni zemřeli.

Ježíš nám říká, že kdo by si chtěl zachránit život pro sebe, zemře, ten však, který ho ztratí pro něj, bude žít. Myslím, že toto je podstata duchovního boje. Bez ztráty svého života pro Krista, nemůžeme jít do duchovního boje za duše.

Potřebujeme vyléz ze zákopů. Potřebujeme se vzdát všeho, pro co jsme zůstali a zůstáváme zakopaní. Jsou to u každého jiné věci, situace, zkušenosti, lidé. Všehny mají však společného jmenovatele a tím je strach. Strach ze stráty pohodlí, ztrach ze zranění, strach z toho, že to nezvládnu, strach z neznáma, strach ze střetů s blízkými, kteří to nebudou chápat… Voják, který se na rozkaz zvedne ze zákopů a běží proti nepříteli, nebojuje sám za sebe. Bojuje za vlast a pro vlast. Ten který, zůstane a neposlechne, bojuje v té chvíli sám za sebe a pro sebe.  Pokud bojujeme sami za sebe, pak bojujeme jen svými vlastními zbraněmi. A to i přestože naše ústa mohou být plná modliteb, plná vyznávání jména Ježíš. Pokud však bojujeme pro Krista a za něho, pak máme k dispozici všechny jeho zbraně z jeho Království.

Nebudu nyní psát o duchovní zbroji vojáka Ježíše Krista. Dnes bych však připomenul jeden nástroj duchovního boje, který máme neustále vedle sebe, ale přitom ho nepoužíváme. Někdy o něm ani neuvažujeme, jindy na něj zapomínáme a často se nám s ním nechce tahat. Je to náš kříž. Před několika dny jsem si znovu četl smlouvu důstojníka Armády spásy. Mimo jiné tam je, že budu snášet i utrpení pro Krista. Myslím si, že právě slovo utrpení pro Krista vymizelo ze života dnešních křesťanů. Utrpení není dnes v módě, naopak se často staví jako Boží nepožehnání nebo aspoň jako absence jeho požehnání. Pokud jsme schopni trpět tak to ještě pro sebe nebo pro vlastní rodinu. A to jen do určité míry. Mnohdy ani to ne. Naučili jsme se raději platit peníze ( což není samo o sobě špatné a může být obětí ), než obětovat svůj čas s rodinou nebo odpočinek, zábavu. Měníme bibli. Místo, abychom byli ochotni opustit otce,  matku, sourozence, děti, dáváme je na první místo a jimi zdůvodňujeme neposlušnost Kristu. Oběť musí skutečně něco  stát. Pokud dávám oběť a nic mne to nestojí, pak to není obět. Pokud mne nestojí sebezapření, není to oběť. Vidím dávat oběti, které jsou spíše koníčky. Místo sebezapření děláme jen to, co chceme  a co nás baví, na co máme… pak hovoříme o tom, jak se obětujeme. Když vorkoholik hovoří o tom, jak se obětuje pro Ježíše tím, že pro něj stále pracuje, pak to od něj není oběť. Jak často nejsme schopni obětovat jedno ráno v týdnu, abychom šli Boha chválit s našimi sourozenci. Jsme unavení, máme jen jeden den volno a musíme si odpočinout, dětem se nechce oblékat, nejde mi auto a museli bychom jet MHD…. Pak mluvíme o tom, že v církvi není Boží moc. Pak reptáme, že nevidíme zázraky, že nám nepřichází noví lidé do církve, že se nám ďábel vysmívá. Je ještě větší kalibr. Nejdu na shromáždění, protože tam je několik bratrů a sester, kteř mi nevoní. Tak nejdu. Nesloužím.

Zbudovat křesťanské společenství z nuly je tvrdá práce a služba. Jsou to minimálně tři roky odříkání, obětí. Udržet ho a budovat ho, znamená další odříkání a oběti. Pohodlnost to vše však může velmi rychle zbořit.

Nést evangelium v moci je být sám neustálou obětí Kristu. Výsledkem je, že získáme stokrát více.

Modlitba: Bože, nebeský Otče, prosím o to, abych nebyl beranidlem, které bude bořit to, pro co jiní v církvi obětovali vše. Naopak, prosím tě, abych si vážil jejich služby a sám mohl jít v jejích stopách, abych mohl pokračovat ve službě tobě a být vždy ohotnou obětí na tvém oltáři. Aby má služba a život byl jako živá oběť, svatá a příjemná tobě samotnému.