Určitě jsme již párkrát použili slova nikdy, nikdo nebo nic.  Já jim říkám slova prázdnoty.  Vzpomeneme si v jaké situaci jsem je nejčastěji použili? Zkusme, možná to bude zajímavé. Vrcholem je spojení všech tří slov. Nikdy, nikdo mi nic nedal. Nikdo, nikdy v ničem mi nepomohl. Nikdo, nikdy se nezajímal o nic, co jsem dělal, jak jsem žil. Našlo by se toho mnoho. Když si to spojení řekneme bez emocí, zjistíme, že to ve skutečnosti není pravda.
Určitě se našel někdy, někdo, kdo pro mne něco, někdy a někde udělal.
Naše paměť je však krátká. Velmi krátká pro vděčnost, velmi velká, dlouhá a rychlá k nevděku a výčitkám.

Nedávno jsem hovořil pro místní televizi o práci v jedné osadě. Pak tam hovořila žena z oné osady, která zakončila slovy nikdo, nikdy, nic pro nás neudělal. Přitom mnoho lidí se jim v minulosti snažilo pomoci i proti negativnímu postoji jejich okolí. Dokonce konkrétně té ženě a její rodině.
Uvědomil jsem si, že i my se tak chováme. Řekl jsem si, že musím dávat velký pozor na ta slova nic, nikdo a nikdy, na to jak je používám.
Přišlo mi, jak na naše nikdo, nikdy, nic  zní Bohu. Ježíši.
I kdyby skutečně nikdo, nikdy a nic pro nás neudělal (a tomu nevěřím), on Kristus ANO. Udělal to největší, co – kdy – kdo mohl na světě pro mne a pro tebe udělat. Už jen pro toto nemáme právo tímto způsobem spojovat tato slova. Stáváme se pak nevděčníky vůči Bohu samotnému.
Nejen, že udělal, ale stále dělá, stále čeká se svou náručí, se svou obětí za mne a tebe, s mocí svého jména, se svou prolitou krví, která z nás smývá hřích. Skutečně nikdo nemůže říct, že pro něho nikdo nic neudělal, protože Ježíš ano. Nemůžeme ted již říkat nikdo, protože On ano. Nemůžeme říkat, že nikdy, protože On je stále s námi, nemůžeme říkat, že nic, protože On dal a dává vše.

Modlitba: Ježíši, odpust mi, že jsem stále negativní. Že pro momentální starosti a trápení zapomínám být ti dostatečně vděčných. Odpust mi, že tím stavím vše před tvoji oběť za mne, před tvojí lásku a zájem o můj život. Prosím, jednej s mými postoji, s mou pamětí, myslí, srdcem. Skutečně toužím tě oslavovat s vděčností v srdci, ale znovu a znovu naletím tomu zlému a začnu si stěžovat. Prosím, otevři mi oči ať mohu vidět i ve chvílích těch pozemských trápení tebe. Ať jako Štěpán mohu vidět otevřené nebe, ať dokáži upínat svůj zrak stále na věci nebe a ne nato, co mi zde připravuje země, abych se mohl stále radovat, protože jsi se mnou, protože tě znám, protože vím, že jsi mi dal a dáváš vše.