Bylo slyšet vrzání, jak šel mrazivou nocí. Hvězdy na obloze odrážely třpyt zmrzlého sněhu. Nebo to bylo naopak? Sníh odrážel třpyt hvězd? Jindy by se radoval z takového pohledu. Dnes chce jen dojít do města k sestře. Snad ho pozve domů a pomůže mu. Ještě deset kilometrů. Možná dvanáct. Určitě ne více. Všechno ho bolí, když zakašle, je to jako by mu někdo nožem řezal plíce. Možná má horečku. Je však tak promrzlý, že to nepozná. Před několika lety, když ho vyhodili z práce i z ubytovny, se styděl požádat o pomoc. Myslel si, že si pomůže sám. Houbeles. Nic. Jen začal ještě více pít. Přišel i o to málo, co měl. Teď je dva měsíce bez dokladů.
Ještě tak osm kilometrů. Ano od této autobusové zastávky to nebude víc. Cítí, jak mu mrznou prsty u nohou. Dostal sice od někoho nové boty, ale nejsou to zrovna boty do mrazu, ale především jsou mu malé. Asi mu praskly puchýře. Zvažuje jestli půjde dál nebo si na chvíli odpočine na zastávce. Odpočine si. Už dál nemůže. Sundal si boty. Jeho ponožky jsou lepkavé, Možná od prasklých puchýřů, možná od toho, jak dlouho je má na noze. Je mu to jedno. To je úleva bez těch bot. Zima, ale úleva. Předtím se styděl za pomoc, dnes se mu však každý vyhýbá, protože asi hrozně smrdí. Sám se už přestal po dvou lezech na ulici cítit. Potřebuje si na chvilku natáhnout nohy. Lehá si na úzkou lavičku, natahuje nohy, ruce se snaží udržet mezi nohama, aby udržel teplo. Únavou usíná.
I tak nějak by mohlo znít vyprávění onoho bezdomovce, pokud by v noci na lavičce neumrznul.

Tímto krátkým příběhem jsem uváděl listopadovou tematickou sobotu v Radiu 7. Tématem byla pomoc lidem na okraji společnosti. Neopakuji to proto, abych připomenul, že se blíží opět mrazy a máme myslet na ty venku, i když i to je pravda, ale dnes hlavně proto, že jsem uviděl kolik je mezi věřícími, takových duchovních „bezdomovců“. Těch, kteří mají strach požádat o pomoc, kteří si myslí, že to mohou zvládnout sami, kteří nechtějí nebo si myslí, že nemají za kým přijít. Těch, kteří zůstali sami, bez domova, i když chodí do společenství, na Bohoslužby … Těch, kterým jejich víra vychladne natolik, že duchovně umrznou. Cirkev je plná takových bezdomovců.
Domov je místo, kam člověk může přijít a najde tam bezpečí. Místo, kde je přijat, i když se mu v životě nedaří a udělal mnoho chyb a špatných věcí, domov je nadějí, azylem, náručím, kde uslyší výtku, ale není vyhnán a odsouzen. Místo, z kterého se může opět odrazit. Domov jsou lidé, kteří toto vše poskytnou. To platí také na duchovní domov.
Dnes se všechno točí kolem internetu, který lidi pohlcuje. Můžete být na Bohoslužbě a přitom sedět domu a počítače, můžete komunikovat a vymýšlet si, a přitom se lidem nedívat so očí. Mužete říkat jak jste na tom dobře a být v bahně až po uši. Je to jednodušší. Plán toho zlého je dostat nás do izolace. Odtrhnout od rodiny. Je to jednoduché, protože pak jste bez pomoci. Dělá to tím, že nám namluví jak nám stačí jenom  Bůh, že to s ním zvládneme sami, ti ostatní by nám stejně nerozuměli, nepochopili by nás, odsoudili by nás… Pak na potvrzení  nám někoho pošle do cesty, který nás skutečně začne soudit. No a my se stáhneme mimo rodinu. Duchovní rodinu. Možná chodíme dál do církve, ale nemluvíme o svých problémemch, o starostech a tlacích, které prožíváme. Zůstáváme sami. Cítíme se sami. Po čase se vytratí naděje na změnu. Začneme chladnout až jednou naše víra umrzne někde na lavičce.
Kvalitu společenství věřících nedělá hluboká znalost Písma, ani skvělá a dokonalá kázání, množství vyučování, seminářů a konferencí, ale rodinné vztahy. Přijetí.  Křesťanství je především o vztazích. Bohu nebude vadit, když něco nebudeš znát a nepochopíš mnoho veršů z Písma, ale bude mu vadit, když se k lidem budeš otáčet zády a hlavně k těm vlastním. Ve společenství, do kterého tě poslal. I doma se často řeší konflikty a nepříjemné situace. Ale řeší se a hledá se východisko. Společně, je nás na to více. Těch moudřejších, kteří mají poznání i těch slabších a méně moudrých.
Jakubův 5:16  Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Mnoho zmůže účinná modlitba spravedlivého.
Někdy máme problém přicházet k sobě navzájem. Vymlouváme se na to, že se spoléháme jen na Boha podle Jeremiáše 17:5-6. Bůh však nám často pomáhá skrze naše sourozence. Spoláhat se na Boha a přijmout radu a pomoc od lidí je rozdíl. Bůh používá naše sourozence. I Pavel žádal o pomoc své bratry a sestry a sám také pomáhal, když dělal sbírku pro Jeruzalém v době hladu. Měli ji v Jeruzalému odmítnout, protože se spoléhali na Boha a ne na lidi, kteří jim chtěli pomoc? Nakonec od koho byla ta sbírka? Od lidí nebo od Boha?
Ježíš se modlí za naši jednotu. Abychom byli jedno, jako je jedno on s Otce a Duchem svatým. To se však nestane bez úzského vztahu mezi námi. Tak jako mají vztach oni tři. Takový, že jsou jedno.
Dnes více než jindy potřebujeme budovat ve společenství vztahy a rodinné zázemí. Často mám dojem, že se spíše buduje informovanost a poznání, než vztahy a jednota. Je tu touha po dokonalosti na úkor jednoty těla. Zkusme to změnit a začít u sebe. Přetaňme se otáčet zádu k těm, kteří nám v církvi zrovna moc nevoní, ale hledejme jak jeden druhému pomoc, když to potřebuje. Nebojme se a nestyďme se poždat o pomoc druhé a vyznávat si navzájem své pády a modlit se takové situace.

Modlitba: Otče, odpust mi, že jsem byl pyšný a nechtěl jsem od nikoho pomoc. Odpust mi, že jsem se otáčel k mým sourozencům zády a spoléhal se jenom na sebe. Odpust mi moji slabost, že jsem nechtěl přiznávat své pády, ale chtěl jsem vypadat dobře. Odpust mi, že jsem přestal věřit v tvé tělo, jehož jsi hlavou Ježíši. Prosím o tvé posilnění o smělost od tebe, abych mohl být otevřený vůči svým sourozencům ve společenství, prosím o pomoc při změně mého pohledu na sourozence a cirkev. Vyznávám, že nechci již být bezdomovcem uprostřed tvého lidu a nechci se také takovým bratřím a sestrám vyhýbat natož je soudit. Děkuji.