Vezmi kopí a uzavři cestu ke střetu s mými pronásledovateli. Řekni mé duši: Jsem tvá záchrana.
Žalmy 35:3 CSP
Neříkáme si občas; „nemám dostatek víry“ nebo “ ztratil jsem prvotní lásku“ a jindy zase „jak mi ochablo nadšení pro Pána“. Ptáme se sami sebe; „To jsem tak zlenivěl, zpohodlněl nebo co se to stalo, že jsem lhostejný. “ Možná to tak je. Důležité je, že to vidíme a nejsme s takovým stavem spokojeni. Stalo se to i Davidovi. Nevím kolikrát, ale minimálně jednou se o tom Písmo zmiňuje. A to velmi krátce. V jednom verši. „I stalo se na přelomu roku, v době, kdy králové táhnou do boje , že David poslal Jóaba a s ním své otroky i celý Izrael, aby ničili syny Amónovy a oblehli Rabu. Ale David zůstal v Jeruzalémě.2 Samuel 11:1 CSP“ David slavil vojenské úspěchy, jeho království bylo upevněné. Už si chtěl odpočinout nebo ztratil nadšení pro boj nebo zatoužil po pokoji,…. prostě zůstal doma. I nám se to občas stává. Bůh nás zaopatří, upevní naše postavení, dá jistotu. Prostě se nám začne vést lépe, než kdykoli před tím. Na dobré věci se lehce zvyká. Najednou zjistíme, že se více staráme o své věci než o ty Boží. Nastává situace, že naše starost o vše, čím nás Bůh zaopatřil, je na prvním místě. Občas si to uvědomíme, ale starosti nás smetou svým proudem. Jednoho dne zjišťujeme, že jsme vlažní a lhostejní. Zjišťujeme, že je pohodlnější z dálky kritizovat ty, co slouží. Že je pohodlnější stále brát, než dávat. Že službu už máme jen jako hobby, jen když se nám náhodou zachce pro Pána něco udělat, nebo se cítíme obviňovaní. Pokud nás toto zjištění ohromí a zděsíme se, kam jsme se to dostali, je to dobré. Bůh vzal kopí a uzavřel cestu mezi tebou a tvými nepřáteli. Zabodl ho mezi tebe a starosti. Starosti tohoto světa. Oddělil tě od střetávání se s nepřítelem, abys uviděl, kde jsi a kam se řítíš. Teď potřebuješ, aby promluvil k tvé duši; „Já jsem tvá záchrana, já jsem tvůj Spasitel, já jsem tvou starostí.“ Potřebujeme, aby Bůh promluvil do naší duše. Do celého našeho člověka. Jeho slovo by mělo proniknout vším v nás. Ono má tu moc. Z takového zásahu Božího slova se rodí víra Boží v nás. Víra, která hory přenáší. Z takového slova se obnovuje láska. Bůh sám je ti tak blízko, že mu musíš podlehnout a bude opět tím prvním v našem srdci. Pak pochopíme, že nám věci Bůh nechce vzít, ale naopak zaopatřuje nás, abychom neměli starosti tohoto světa a mohli se věnovat jeho věcem, jemu samotnému. Radovat se v nich a s ním.
Modlitba: Tatínku, Bože, děkuji ti za to, jak se o mě staráš, jak mě zaopatřuješ vším, co potřebuji. Dokonce i tím, co nepotřebuji a děláš mi věci jen tak pro radost. Děkuji, že naplňuješ přání mého srdce, podle své vůle. Odpusť mi, že jsem si z toho všeho udělal modlu, která mi přinášela jen starosti a obavy o budoucnost, jako by na nich záležel život, až mě odvedla od služby pro tvé království, dovedla mě do vlažnosti a lhostejnosti. Odpusť. Prosím, promlouvej do mé duše o její záchraně tebou. Vkládej do mne své slovo o tvých velkých skutcích, které konáš. O tvé lásce ke mně. Neboť z tebe vzchází má spása. Jen z tebe. Děkuji.