Pohádka o prskavce

Ležely mezi ostatními balíky. Občas sebou zavrtěly, aby si vytvořily místo, kam přesně zapadnou. Pod nimi byly pytlíky s prskavkami, nad nimi byly pytlíky s prskavkami. A ony byly také prskavky. Ty horní na ně tlačily a ony zase tlačily na ty pod nimi. Když se jí podařilo pod tlakem trochu zavrtět, pak se vtěsnala do důlku mezi prskavkami pod ní. Tak, to je najednou pohodlí. Podařilo se jí dostat do té správné polohy. Teď přesně zapadla mezi ty pod ní i ty nad ní. Teď si zkusí chvíli zdřímnout.
„Nevrť stále sebou“, ozvala se její kolegyně z pytlíku. „Vždyť nás rozdrtíš a nebudeme pak prskat.“
„No hlavně, že ty prskáš už teď“, zazněla odpověď první prskavky. „Kdoví, jestli si nás vůbec někdo koupí. To máš samé římské svíce, dělobuchy, světlice a nevím co ještě. Kdo by dnes chtěl obyčejné prskavky. Rozdrcené, nerozdrcené, hlavně, že se teď vyspím“.
Usnula.
Probudilo ji jemné dloubnutí do jejího štíhlého těla.
„Co je? Co se děje? Kde to jsem?“, chvíli ji trvalo, než se probrala.
„Kde bys byla. V obchodě a vypadá to, že za chvíli na nás přijde řada. Právě začaly kupovat z řady nad námi. Já se tak nemohu dočkat, až mne zapálí“, zasnila se druhá prskavka.
„Není o co stát“, bručela první, „raději budu deset let ve skladu dřímat, než abych za dvě minuty vyhasla. Podívej, zapálí tě, ty zajiskříš, pak tě kousek upadne na koberec a je po legraci. Polijí tě vodou a ještě budou na tebe nadávat. Jako bys mohla za to, jak tě někdo vyrobil. Věř mi, není o co stát.“
„Jak to víš, tys to již zažila?“, nedala si vzít svůj sen druhá prskavka.
První jen uraženě mlčela.
Řada s prskavkami nad nimi se vyprodala. Prodavač začal brát z jejich řady.

„Mami, podívej, tady prodávají ohňostroje.“
„To nejsou ohňostroje, ale tomu se říká pyrotechnika a z ní se pak dá sestavit ohňostroj.“ „Tak si něco koupíme a uděláme ohňostroj. Takový velký. Moc velký. Co lítá vysoko a dělá velké rány.“
„To je nebezpečné a neumíme to. Obejdeme se na Silvestra i bez ohňostroje. Stejně jich bude po okolí několik. Uvidíš je z balkónu.“
„Mami, prosím, kupme si nějakou tu pytorechniku. Prosím.“
„Víš co, Kristýnko, kupíme si prskavky. Když jsem byla malá, ráda jsem zapalovala prskavky a dívala se, jak hoří.“
„Dejte mi, prosím, dva balíčky prskavek pro malou.“
„Děkuji.“

Prodavač sahá po balíčku prskavek.
„Už, už je to tady. Někdo si nás kupuje. Škoda, že nevidím kdo“, konečně se ozvala druhá prskavka. Trvalo jí, než se vzpamatovala z toho, že si je konečně někdo koupil.
„Nech už toho nadšení,“ ozvala se i první prskavka. „Podívej, byly jsme v suchu, v teple. Co nám scházelo. Mohly jsme tak být pořád. Teď nás vytáhli do zimy, někdo si nás koupil a za chvíli skončíme vypálené. Co je na tom k nadšení?“
„No, konečně ukážeme, co umíme a jak jsme krásné. Ty netoužíš konečně naplnit to, proč nás vyrobili?“
První prskavka opět mlčela a přemýšlela, zda tam, kam je nesou, bude také sucho a teplo. Jestli se tam bude moci ještě vyspat.
Konečně je vytáhli z tašky.
„Dej je Kristýnko někam k topení, aby nenavlhly“.
První prskavka se protáhla: „To je skvělé teploučko, to se mi líbí.“
„Jak můžeš myslet na teplo. Vždyť dnes bude ten náš velký den. Dnes zasvítíme celému světu a naplníme naše poslání,“ pohoršila se nad svou družkou druhá prskavka.
„Co máš pořád s tím tvým posláním, celým světem“, rozčílila se první prskavka. „Jaký svět, jaké poslání. Co si myslíš, že tě někdo uvidí. Možná nějaká malá holka a to bude všechno. Pro dvě minuty světla obětuješ svůj prskavčí život. Blázne. Už mlč!“
To už první prskavka začala málem křičet a na těle se jí udělaly malé prasklinky.
„Podívej, pro tvé hloupé poslání jsem se málem vzteky rozdrolila. Raději se snaž užít si ještě těch pár hodin, než skončíme.“
Druhá prskavka již do večera nepromluvila. Přemýšlela o tom, co jí družka řekla. Skutečně je vše zbytečné a večer skončí a nic? Nic se nestane, nikdo si jích nevšimne? Stále věřila, že tu není jen tak, že má nějaký větší smysl. To přece nemůže skončit tak, jak ona říkala. Nebo snad ano. Mýlila se? Pořád dokola jí probíhaly hlavou stejné myšlenky, až z toho a z tepla, které přicházelo z radiátorů, usnula.

Probudilo ji otvírání sáčku. Malé prstíky se jí začínaly dotýkat a pomalu ji vytahovaly z papírového pytlíku. Už.Už. Byla zmatená, hlavně proto, že si nebyla po tom, co říkala její kolegyně jistá svým posláním. Tak teď se to doví.
Uviděla před sebou blonďaté děvčátko, které bylo stejně napjaté jako ona. Držela ji za háček a prohlížela si ji.
Teď si všimla i její maminky, která držela v ruce první prskavku a také hořící zápalku. Ano. Tak teď. Zavřela oči. Cítila žár hořící zápalky. Začala se zahřívat a od spodu červenat. Snad to nepokazí. Začala prskat krásné jiskřivé jiskry. Podívala se. Dívala se do rozzářených očí malé holčičky, ve kterých se odrážely jiskřičky, jako malé ohýnky z prskavky. A smála se a smála. Úplně tím nakazila maminku, která zapálila první prskavku. Nakazila svým smíchem i prskavky. Ty se ještě více rozzářily a vystřelovaly vesele své jiskry do tmy. To je ono. Mamince zvlhly oči, když si vzpomněla na sebe a svou maminku, jak spolu, když ona byla malá, zapalovali prskavky. Objala Kristýnku a políbila ji.
Prskavky se blížily ke svému konci.
„Tak co kolegyně, stálo to za to? Mělo to smysl?“ zeptala se ta druhá první.
„Ano mělo. Bylo to krásné“, odpověděla první.
„Vidíte kolegyně, i když máme krátký život, je krásný, když ho naplníme tím, pro co jsme byli stvořeny. Nashledanou moje přítelkyně.“

Pak obě spokojeně doprskaly. Jen ve vzduchu se ještě chvíli vznášel jejich dým, vůně a radost, kterou udělaly a pro kterou byly stvořené. Navždy zůstanou ve vzpomínce Kristýnky na první zapálenou prskavku.

Přejeme Vám všem, abychom v příštím roce mohli my všichni naplnit to, pro co nás Bůh stvořil a v Kristu povolal. Bůh vám všem žehnej a prožijte rok 2018 v jeho přízni.

S láskou Kristovou

Josef a Stáňa.