Pohádka o zadním světle

Bylo brzo ráno. Sluníčko se teprve začalo rozhlížet po městě, hledalo, kam by své první paprsky namířilo. Nebyly ještě příliš horké, tak akorát na ranní zahřátí. Příjemně šimraly. Přeskočily betonový plot a začaly zahřívat parkoviště za ním. Bylo plné velkých aut. Přeskakovalo z jednoho náklaďáku na druhý. Jako by si chtělo s nimi hrát na honěnou. Oni však stále tvrdě spali. Většina se vrátila pozdě ze svých cest a teď si potřebovala odpočinout před další těžkým dnem. Těch kilometrů co je čeká. Těch nákladů co musí převézt. A tolik značek a předpisů co musí dodržet. A nesmí se splést. Paprsky sklouzly na poslední náklaďák v řadě. Stál stranou, částečně pod střechou. Sluníčko se k němu nemohlo dostat. Jen na kousíček. Zezadu. Začalo ho tedy jemně lechtat na zadním světle. Světlo se lehce usmálo, jak se loučilo s krásným snem o cestě kolem světa. Ještě cítilo vůni moře a dálek. Pak zablikalo, jak se paprsky dotkly jeho odrazek. Pomalu otevřelo své oči. Jedno mělo oranžové a druhé červené. Bylo patřičně hrdé na své barvy. Vždyť díky nim celé auto chrání zezadu, aby do něho někdo jiný nenarazil. Když potřebuje odbočit doprava začne oranžově blikat a všichni ví, že auto odbočí. Aby ho bylo vidět i z dálky, používá červené a také, když chce auto zabrzdit, rozsvítí se červeně ještě více. Volá: „Pozor brzdím! Vidíš, svítím mnohem více! Pozor!“ Teď se pomalu protahuje, kontroluje si, zda je připojené na baterii. No to ale pozná, až auto nastartuje. Miluje tu chvilku, kdy ucítí brnění ve svém těle a pak v žárovkách. To znamená, že opět vyjede na cesty. Miluje cesty. Bylo stvořeno pro cesty.  Slyší, jak startují ostatní auta, a vidí, jak jedno za druhým vyjíždí ven z parkoviště. Některé mu na rozloučenou zablikali blinkry. „Ahoj, ahoj“, volá za nimi a těší se na to, že opět vyjede. Jeho auto však zůstalo na parkovišti jako poslední. Co se děje? Vždyť vždy vyjíždíme jako první a teď tady stojí úplně samo. Na parkovišti nastalo ticho. Kde je náš pán, náš řidič? Jak to, že tu ještě není? Snad neonemocněl. Každé ráno přišel, povídal si s nimi o tom, kam ten den pojedou, pak vyzkoušel, jak svítí a vyjeli. Ale dnes nic. To se ještě nikdy nestalo. Najednou světlo zpozornělo. Uslyšelo kroky. Ano to je on. Poznává ty kroky. Jak skoro šoupe nohama o cestu. Neslyší jen kroky, ale také jeho hlas a nezní zrovna příjemně. Už ho vidí. Jde tím svým šouravým krokem. „To snad ne, to se mi jen zdá. To se musí stát, když zrovna pospíchám. Nikde nemají koncová světla. Aspoň ne na ten můj auťák. Teď pojedu a budu mít každé jiné. To snad není pravda“, slyší světlo, jak si stěžuje. Došel k autu a položil na zem krabici. Světlo si vzpomnělo, že včera večer dojížděli z levé strany ve tmě. Myslelo si, že to nebude nic vážného, žárovka nebo uvolněný kontakt. To se na silnici stává. Teď to však vypadá vážně. Asi úplně dosloužilo. No, nemládneme. Naopak, máme pěkných pár kilometrů ve svých světlech. No jednou to musí přijít. Prostě dosvítíme. Tak kolega to má za sebou. Ani se s ním nerozloučil. Ani nebylo jak. Nevidí na sebe. Jen když auto nacouvá někde k výloze, tak se několikrát mohli vidět. Občas si sice večer povídali, ale to teď skončilo. Řidič vytáhl z krabice nové světlo. Bylo to koncové světlo a pro náklaďáky, ale bylo jiné. Mělo velmi moderní tvar. Všude bylo nějak zaoblené a členěné. Bylo úplně jiné. Světlo se na svého nového kolegu usmálo. Nic. Ani nemrkl. Spíše to vypadalo naopak, jakoby se k němu chtěl otočit zády. „Ahoj kamaráde. Tak to teď potáhneme spolu, co?“, zavolalo světlo na svého mladšího kolegu. „S tebou tak něco potáhnu, dědku. Vždyť se na sebe podívej, vykopávko. Jsi tak akorát na šrotiště, jako ten můj předchůdce. Celé to teď bude na mně. Tak zmlkni.“ Světlo nečekalo takovou reakci. Dokonce několikrát zablikalo, i když v něm ještě nebyla elektřina.  Co mi to říká. Vždyť já mám za sebou takové cesty a ono ještě neujelo ani metr. Ještě leží na zemi.  Světlo zmlklo. Najednou se cítilo hodně, hodně staré. Jako by teď cítilo každou díru, do které kdy najeli, každý kámen, který se od něho odrazil.  Řidič namontoval nové moderní světlo. Kroutil přitom hlavou: „Toto vypadá. Toto vypadá. No nic musíme jet. Hlavně že svítíme.“ Tentokrát se světlo neradovalo, že slyší startování motoru, ani nevnímalo brnění, jak začal přicházet proud z baterie. Dokonce, kdyby ho někdo známý viděl, řekl by si, že dnes svítí nějak slaběji. Bylo to tím, že bylo celé orosené.

Konečně začalo vnímat cestu. Ano, teď musí odbočit doprava a za chvíli budou stát u pekárny. Začalo blikat svým oranžovým světlem a hned upozornilo červeným, že brzdí. Teď jen nacouvat a mají pauzu. Nový kolega zasvítil bílým světlem, jak auto couvalo. Je pravda, že svítí jasněji. Nakonec měl nový plast a možná lepší žárovky. Docouvali. Teď na sebe viděli ve skle výlohy pekařství. Nové světlo si všimlo, že ho jeho starší kolega ve skle pozoruje. Začalo se před ním předvádět. Hned blikalo oranžově, pak bíle a červeně. Jako by bylo světlem někde u kolotočů na pouti. Předvádělo svá jasná a silná světla, že si ani nevšimlo, že se auto rozjíždí. Ještě jednou si zablikalo oranžově, ale ve chvíli, kdy auto odbočilo na úplně jinou stranu, než blikalo světlo. Ozvala se rána, jak do nich narazil jiný náklaďák. Nastala tma.

Cítí slabé brnění. Tak povědomé. Neví, jak dlouho byl mimo, co se s ním dělo. Jen tma. Teď cítí, že do jeho žárovek jde opět proud. Pootevřel jedno oko. Co to je? Rychle ho zavřel. Co to bylo? Byl někde skoro u země. Otevřel obě oči. Blikal, fungoval, ale byl na nějakém plastu a určitě nebyl nikde na cestě. Najednou uslyšel hlas, který tak dobře znal. „Přestaň s tím autem jezdit po bytě. To je na venek a ne do bytu.“ Zastavili se. „Tak já jsem v bytě? Toto je byt?“ Jak malý Dominik jezdil, poznával, jak vypadá byt, kuchyň, tam to vonělo, obyvák, ložnici, pokojík. No v něm byla dřina se dostat přes všechny ty rozházené věci. Malý Dominik se zastavil u zrcadla. Tak tady jsem. Co to je za malé autíčko. A bez motoru. Ten se musí našlapat. Díval se na sebe do zrcadla. Byl připevněný na zadní části plastového šlapacího autíčka. „To jsem dopadl. Jak jsem se sem dostal?“ Začala se mu připomínat havárie. „Brrrr.“ Otřásl se. „No ještě, že nejsem ve šrotu. Tady nevypadám špatně a hlavně opět svítím. Funguji. Funguji.“ Radovalo se světlo.

Odpoledne ho i s autíčkem tatínek – řidič vynesl ven a Dominik se rozjel. Opět byl na silnici. Moc to silnici nepřipomínalo, ale aspoň jel po asvaltu. Dojeli na hřiště. Aby se mohli na něj dostat, museli projet kolem vrakoviště. Najednou ho uviděl. Jeho nový kolega tam ležel s rozbitým plastem, bez žárovek, bez života. Takhle vůbec nevypadal jako módní koncové světlo.  Našemu světlu ho začalo být líto. Tak mladý. Vlastně nedojelo ani svou první jízdu. Kdybych tam na vrakovišti ležel já, tak co, už jsem si užil cestování, ale ono.  Jak mu bylo mladého kolegy líto, ani si nevšiml, že mu ukápla slza. Najednou slyšel hlas Dominika. „Tatínku, to světlo pláče.“ „Světla nepláčou. Nemají slzy.“ „Ale pláče tati.“  Tatínek se sehnul ke světlu. To se stále upřeně dívalo na vrakoviště. Tatínek se ohlédl směrem, kterým se světlo dívalo. Viděl přesně to, co světlo. Pak se jeho pohled stočil opět na autíčko. „Tak dobře!“, řekl si pro sebe.

Ráno naše světlo opět probudilo jemné brnění. To malý Dominik se nemohl dočkat. Světlo se těšilo na nové dobrodružství. Kam to dnes bude? Včera mluvili něco o zoo. Co to je to zoo? Najednou se mu zdálo, že něco není v pořádku. Nebo spíše je něco jinak. Rozhlédlo se a pak ztuhlo. Hned vedle něho byl namontovaný jeho mladší kolega z vrakoviště. Plast měl již vyměněný, žárovky doplněné. Jako dříve. Ne, nebylo to stejné světlo jako dříve, něco na něm bylo jiné. Nevěděl ale co. „Ahoj, tak tě vítám. Tak jsme opět spolu“, začalo světlo a v jeho hlase byla cítit radost. Jeho mladší kolega sklopil zrak a zašeptal. „Promiň mi. A děkuji.“ Pak lehce celý zčervenal. Ticho přerušil tatínek. „Tak honem, oblékat, jedeme i s autíčkem do ZOO.“ Hurá do ZOO, křičel Dominik. Hurá do ZOO křičeli obě světla, ale nikdo je slyšel, jen ony samy, protože světla nemají ústa a nemohou křičet, ale když budeme naslouchat srdcem, budeme i těm, co mlčí rozumět.  Obě světla, přestože je rozděloval velký věkový rozdíl a statisíce najetých kilometrů, se stala věrnými kamarády.