Několik minulých dní mi nebylo dobře. Těšil jsem se na dovolenou. Potřeboval jsem si akutně odpočinout. Nesloužit. Neřešit věci…
Před sebou jsem měl poslední službu. Celodenní vyučování. Původně mělo být zaměřené na posunutí služebníků ve sboru, kteří se rozhodli v budoucnu přijmout službu na plný úvazek a jít studovat. Během týdne se k nim připojilo dalších dvanáct, kteří nebyli tak daleko jako ti, pro které jsem tento den připravoval. Přesto jsem se rozhodl pro to, aby také přišli, i když jsem věděl, že vyučování půjde těžko spojit pro obě skupiny najednou. Každá byla duchovně někde jinde. Ale věděl jsem, že jim to neublíží. Věděl jsem, že jim v tom nemám bránit. Naopak.
V sobotu, v den vyučování, jsem vstával těžce. Většinu noci jsem byl vzhůru, protože mi nebylo dobře. Ráno jsem se jen motal, ale vyjel jsem na vyučování. Jak jsem byl „mimo“ zapomněl jsem v garáži tašku se vším, co jsem měl připravené. Zůstal mi v autě jenom tablet. Aby toho nebylo málo, pár kilometrů před cílem, mi volali, že nemohou přijet právě ti, pro které byl den připravovaný. Všichni jeli jedním autem a řidičce se udělalo tak nevolno, že nemohla řídit. Nikdo z dalších neměl řidičák.
V tom všem mi problesklo hlavou: „Tak to zruš, to nemá smysl. Je ti zle, aspoň si odpočineš.“ Musím se přiznat, že jsem si pár kilometrů s touto myšlenkou pohrával. Nakonec jsem řekl ne. Vyučování bude, i když jsem něvěděl hned jaké a jak proběhne.
Ještě, když jsem stál před lidmi, jsem nevěděl, jak to bude probíhat. Bůh to však věděl. Nejen že mluvil skrze vyučování velmi prakticky ke každému z nás, ale ukazoval mi jak všechny, kteří přišli, po celý rok posunoval. Přesně před rokem většina z nich skončila několika měsíční kurz k růstu ovoce Ducha svatého v nás a během tohoto vyučování mi Duch ukazoval, jak jeho ovoce v nich za rok rostlo. Když jsme s lidmi často, neuvědomujeme si jejich růst. Je to jako s dětmi, které máme každý den na očích. Rostou, ale mi to moc nevnímame, jen podle krátkých kalhot a malých bot. Tedy podle věcí, které nás zatěžují, stojí peníze a nákupy. Jen si na to spíše stěžujeme. Ale ten, kdo přijde po čase z venku vidí, jak vyrostly, jak jsou o něco vyspělejší nejen tělesně, ale také mentálně a duchovně.
Nemusím příliš zdůrazňovat, že mne přestala bolet hlavat a únava byla pryč. Prožívali jsme mocnou Boží přítomnost. Pro mne bylo vrcholem a velkou školou, když jeden nenápadný bratr, o kterém jsem si nejvíce myslel, že pro něho toto vyučování nebude, se odpoledne od nás oddělil a část vyučování proplakal v jiné části místnosti. Duch Boží jednal. Jednal s každým z nás.
Proč o tom vlastně píšu? Věřím, že Bůh to předem všechno přesně tak naplánoval a jednal v tom. I s tím, že vyučování mělo být původně pro jinou sestavu lidí. Jinak bychom se přesně v této sestavě nesetkali a neprožili tento úžasný den. Kdyby se to vše neodrhrálo, přesně tak, jak se to vyvíjelo, nepřišli by právě ti, kteří tam byli. Je zvláštní a úzasné jak Bůh dokáže použít naše myšlení, prožitky k tomu, aby nás přivedl do pro nás dobrých situací, i když právě naše myšlení je ta rozdílné od jiných včetně našich motivů.
Bůh přesně ví, jak budeme reagovat, v jeho lásce nám pomáhá, abychom reagovali tak, jak je to nejlepší pro situace, ve kterých se ocitáme. Jsem mu vděčný za to, že se mohu na něho spolehnout. Znovu a znovu mi ukazuje, abych si nedělal starosti, ale veškerou starost uvrhnul na něj. Čím více komplikovaných a neřešitelných situací mne potkává, tím více se ubezpečuji, že si nemám dělat starosti. Jen naslouchat, co chce abych udělal. Pokud zůstanu ve starostech, pak se mi těžko poslouchá jeho hlas, pro paniku ve mne. Ale i přesto, když toužíme po jeho vůli, dovede naše srdce ke správnému rozhodnutí. Jen jsme si mohli ušetřit „infarktové stavy“. Těžší je to spolehnout se na něj v situacích, které jsme schopni sami řešit. Tam jsme rychlí v jednání a řešení. Možná právě to je pak zárodkem těch neřešitelných. Bůh však ví jak na mne. Prostě mne někdy nechá, abych se konečně po čase vzdal. Jindy mne přemůže hned. Často mne uvádí do situací, kdy se jen divím, jakým směrem se vše vyvíjí a já jen přihlížím tomu jak jedná a musím čekat. V tom všem mne učí mu důvěřovat více a více. Učí mne tomu, že těm, kteří ho milují všechno pomáhá k dobrému.
Není to skvělé!  Vše nám pomáhá k dobrému. Nemějme proto starosti se zítřkem, nedělejme a nepřipravujme katastrofické scénáře, když vidíme promlémy. Bůh ví jak na mne. Bůh ví jak na nás, aby nás převedl i přes ně k dobrému.