Když jsem včera psal o vlcích v rouše beránčím, věnoval jsem se více lidem, kteři nějak podnikají. Není to však jen o nich. Každý z nás se nejen může stát kořistí nejakého dravce, ale také se někdy v nějakých osobních zájmech, zájmech organizace dokonce i církve stáváme dravcem. Je to vždy, kdy nám přestane jít o lidi, o duše a upřednostní se struktury a karierismus, byť církevní a kdy jde na prvním místě o peníze  majetek. Tam se mūžeme dostat všichni, když se nebudeme odevzdávat cele Duchu svatému. Jde to velmi rychle. Dokonce i pro službu se můžeme stát dravci a lidé, kteří naši službu potřebují kořistí. Lidé, kterým sloužíme se pak stanou nástrojem, který má naplnit naše představy, místo, aby jim bylo poslouženo Duchem svatým skrze nás.

U podnikatelů je to více vidět a více to cítíme, protože pak jde o naše finance a oni zase pochytili z podníkání manýry světa. Mnozí takpvým způsobem, že si přestanou uvědomovat, kam se dostali.

Sám pro sebe jsem si takové jednání rozdělil na vlky, vlčáky a vlčata. Vlci jsou na nejvyšším místě. Ti se rozhlíží a hledají svou kořist. Vlčáci jsou většinou lidé karieristé. Vidíme, jak se derou dopředu i za cenu, že ovce vystraší, pokoušou, nebo některé vyženou ze stáda. Dělají to proto, že se chtějí stát pastýřem. Přestalo se jim líbit být pastýřovým pomocníkem, ale chtějí na jeho místo. Vlčata jsou ti, kteří se vyvíjejí. Je možné, že se stanou později vlčáky nebo půjdou ve stopách vlků. Vrhají se na mladé křesťany, aby je zasvěcovali do toho, jak to v církvi chodí a jak je to v ní špatné. Jak ti dobří (vlčáci nebo vlci) jsou jí utlačování a nepochení. Všechny skupiny jsou pro církev, tím myslím věřící, hrozbou která může dovést mnohé k tomu, že v jejich srdcích zapustí kořeny hořkost, zklamáni a nedůvěra. Ďáblu totiž nejde o peníze, nejde mu o církevní struktury apod., ale o to, aby vzal věřícím víru a naději. To je jeho hlavní cíl. Chce, abychoch zahořkli na církev – vůči bratrům a sestrám a následně vůči Bohu. Je to jeden z jeho způsobů, jak nás postavit do vzpoury proti Bohu.

1. První důležitou obranou je nedopustit, abychom zahořkli.

O tom však opět zítra. (Jsem, jak jinak,  opět na cestě a musím v ní teď pokračovat)