Četl jsem již poněkolikáté malou knížečku Ricka Joynera Přemožení náboženského ducha.(vydavatelství JUDA)
Vždy v ní objevím novou věc. Uvědomil jsem si jak lehce se můžeme dostat pod vliv tohoto ducha. Další věc, o které se v knize zmiňuje je odhalení toho, že v církvi je více tělesnosti než duchovnosti. Navíc mu to nevadí, protože to nevadí ani Bohu. Nevadí to Kristu. Proč? Protože církev dorůstá, protože lidé, kteří ji tvoří dorůstají. Nemůžeme soudit tělesné projevy lidí protože i my, kteří jsme možná o něco dále, jsme byli také takoví. Možná je někdo jen z dvaceti procent duchovním a ve zbylých se projevuje tělesně. Důležité je, že za rok to je již třicet nebo čtyřicet procent. Není důležité jak momentálně na tom je, ale jestli roste.
Každý kdo má děti, zná (nebo by měl znát), že různý věk dítěte vyžaduje jiné požadavky, nejen věk, ale každé dítě je jiné a není možné na všechny klást stejné požadavky jen proto, že jsou stejně staré. S dospělými je to stejné a věřícími také.
Ježíš říká : „.. po ovoci je poznáte..“ . Je dobré se nespoléhat na to, co vidíme teď, co cítíme teď, co si myslíme teď, ale je dobré počkat jaké ovoce člověk nese. Z bodláčí nemůže vyrůst jablko a z jabloně nemůže vyrůst bodlák. Jaké ovoce vyroste, takový je strom. Někdy ta jablka nejsou dobrá, protože strom je nemocný, něčím napadený, jindy mohou být trpká, protože potřebují došlechtit, ale jsou to jablka z jabloně a ne z bodláku.
Posuzování sebe i jiných často, no spíše vždy, stojí na poměřování skutků, jednání, plnění nařízení. Duchovní růst však není o skutcích, ale tom být v Kristu. Čím více jím prorůstáme. To vyžaduje čas a projevuje se to změnou ne na povel „musíš“, ale změnou ze vnitř člověka. Člověk zkrásní ze vnitř a často i z venčí. Najednou se lidem začne líbit.
Jen né těm, kteří chtějí měnit člověka na povel. (pokud možno na ten jejich povel) Ti budou vždy nespokojeni, protože to nebylo podle nich, nebo budou závidět. Oni si to musí zasloužit a tenhle to má „zadarmo“…
Rick má ve své knížečce takový malý test, který nám může ukázat, jak na tom jsme. Jsme-li srdcem nebezpečně blízko náboženskému duchu nebo již jím chyceni za šos. Duchovní růst je více a více žít ve svobodě Ducha svatého. Kdy nesoudíme a také se nedíváme na soudy druhých o nás. Jediný soud, který přijímáme, je ten Kristův, ale on nás nepřišel soudit, on přišel zachránit. Doplnit naši nedokonalost svojí dokonalostí a pozvat nás k němu a k proměně v jeho podobu skrze práci Ducha svatého v nás.
Buď budeme posuzovat podle pozemských pravidel, vlastní silou a mocí nebo se necháme očistit Boží, nebeskou krví Ježíše Krista a necháme na nás pracovat „nebeskou“ moc, moc Ducha svatého.
(Pro ty, kteří nemají možnost si knížku sehnat, přinesu v zítřejším zamyšlení test, o kterém jsem psal.)