Dnes v noci jsem se  vzbudil s jasnou představou o čem psát. Bylo to úplně jednoduché, ale důležité. Možná to bylo jen pro mne, možná pro někoho z nás. Když bych se zeptal jaké je naše poslání, možná bychom to zdlouhavě vysvětlovali a hledali správná slova, možná bychom měli problém s tím definovat, co Boží poslání vůbec je. Boží poslání se dá také říc jinak – je to to, s čím mě Bůh někam nebo za někým posílá. Prostě mít Boží poslání je být Bohem poslaný (pro něco, s něčím, k někomu).
Abych mohl naplnit Boží poslání, musím vědět, co Bůh chce a co mi svěřil. Někdy v tom máme chaos.
Teď k tomu, co mi Bůh ukázal. Často pro malé věci, pro neustálou malou službu, o které si myslíme, že ji musíme za každou cenu udělat, se nedostaneme tam, kam nás poslal. Je to jako by Pavel zůstal při své druhé cestě v Asii a sloužil slovem v pustých horách, místo aby šel do Makedonie a zasáhl celé Řecko. Jindy naopak nejsme schopni trpělivě sloužit v malých věcech, ke kterým nás Bůh poslal, protože se vzhlížíme ve služebnících, kteří mají „velkou“ služby a toužíme po tom, abychom sloužili stejně jako oni. Být Pavly, Petry, Jakuby…
Pokud chceme naplnit Boží poslání, musíme vědět s čím, kam a kdy, také s kým nás Bůh posílá. Pak se na to zaměřit a nenechat se rozptýlit jinými věcmi. Ať malými ať velkými. Jiné služby a jiná poslání jsou pro jiné Boží děti. I kdybychom se usloužili, ale nedonesli to, s čím nás Pán poslal, tam kam nás poslal, všechna námaha a služba nám jednou shoří. Myslím tím, když budeme před ním stát a vydávat počet.
Víme, víš s čím tě Pán posílá? Kam? Kdy? Jaké jeho poslání pro tebe? To naprosto konkrétní poslání, které jiný udělat nemůže?