Právě sedím, v MacDonaldu po cestě do Prahy. Bylo to na doraz. Jednak proto, že mi bylo již zle od hladu a no a také jsem musel doběhnout…. .

Teď po naplnění všech mých potřeb a s kávou před sebou přemýšlím, proč jsem se do takové akutní situace dostal. Mám několik benzinek po cestě, kde se pravidelně zastavuji. Na té první však udělali nedávno úpravy včetně způsobu prodeje. Jednak tam již nemají moji oblíbenou držkovou polévku, ale především přestali dělat kafe do porcelánu. Tak jsem ji přejel s tím, že za polovinou cesty z Bratislavy do Prahy je další  má oblíbená zastávka. No nebyla. I tam se nyní renovuje. Nezbylo mi než jet dále a zastavit až sedmdesát km před Prahou.

Někdy je to podobné v našem životě. Něco přeskočíme, protože nám to moc nevoní  nebo se nám do toho nechce, stojí to hodně úsilí, času, peněz. Prostě se tu nezastavíme, protože to, co nás čeká dál by mělo být příjemnější, dokonalejší, levnější….  Pak se ale divíme, že „to dál“ nenajdeme. Nebo naše očekávaní nesplňuje. Vše má svůj čas. Vše má své zastávky, které musíme ve svém životě navštívit, zastávky, které i když nám nechutnají, připravují nás na ty další a další na ty další. Bez těch prvních jsou ty další pro nás trpčí a místo očekávání dobrých věcí přináší trápení. A to jen proto, že jsme přeskočili některé předchozí zastávky, které Bůh pro nás připravil, aby nás něco naučil, co potřebujeme na cestě k další zastávce.

Ale už končim. Musím pokračovat. Možná k další zastávce.