Jako vězeň v Pánu vás tedy prosím, abyste svým životem dělali čest tomu povolání, které jste přijali. Buďte vždy pokorní a mírní, trpělivě se navzájem snášejte v lásce a usilujte zachovávat jednotu Ducha, spojeni poutem pokoje. Je jedno tělo a jeden Duch, jedna naděje, k níž jsme byli povoláni, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všechny a skrze všechny a ve všech. Každému jednotlivému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování.
Efeským 4:1-4, 6-7 B21
Kdybychom se viděli z výšky. Jak lezeme společně na jeden velký, ale skutečně obrovský kopec, na jeden vrchol, za jedním cílem. Přitom každý z jiné strany. Někdy na sebe vidíme, jindy jsme z druhé strany kopce. Někdy se naše cestičky a stezky protínají, jde nás po nich několik za sebou, jinde se oddělují více a pak naopak jsou těsně vedle sebe, ale nespojí se. Lezeme nahoru a přitom se strkáme lokty. Toho či onoho, při snaze být nahoře první, být v čele, odstrčíme nebo srazíme a on padne a pak znovu zraněný začíná od spodu lézt. Někdy lezeme přes sebe, protože pospícháme a nechceme být stále někde vzadu nebo uprostřed a čekat, až ti před námi zvládnou další těžší úsek. Pokřikujeme na ty, kteří jsou rychlejší a našli schůdnější cestu. Obviňujeme že jednají nefér nebo že jsou na špatné cestě. Zvláště na ty, kteří dokáží obsluhovat lanovku a na některé části kopce se nechají s ní vyvéz. To je křiku a závisti, když nám uhánějí nad hlavou. To přece nejde. Takhle se nemůže lézt na kopec. To si nezaslouží. Ti, kteří se vezou zase pokřikují na ty, kteří se plahočí, že jsou hlupáci, že se mají taky vyvézt a smějí se těm, kteří se plahočí, kteří padají nebo kterým dochází síly. To vám patří, když jste hloupí.
Pavel viděl nejednotu. Viděl jak se bratři přou o svá postavení, viděl ješitnost i závist (Filipským 1).
Za dvacet čtyři let jsem viděl mnoho církví, které byly roztrhané pro neshody. Vždy to bylo pro sobectví, ješitnost, závist, pýchu bratrů a někdy i sester, která stály za bratry. Viděl jsem ,jak jedni se obětovali a budovali sbor a jiné, kteří ten samý sbor, pro neochotu obětovat něco navíc, zničili. Nebylo mnoho rozkolů pro skutečnou obhajobu Boží pravdy. Protože pokud by šlo o Boží věci, Duch svatý by je vedl k odpuštění, smíření, k pravdě, která je Kristus a ne naše smyšlení a naše známost, která nadýmá.
Duch by vedl k jednotě. Ano, Bůh si použije také i rozkol k tomu, aby se kázalo evangelium, ale nevěřím, že má z toho radost. Že má radost z toho, jak nás na tom kopci vidí. Copak kdybychom na tom kopci viděli své děti tako lézt, radovali bychom se? Nebolelo by nás to?
Potřebujeme se zamyslet nad tím, jak na ten kopec lezeme. My osobně. Ne ti, kteří lezou vedle nás, nad námi, pod námi nebo z druhé strany. Ne jak lezou oni, ale jak lezu já osobně. Potřebujeme prosit o to, aby Bůh čistil naše srdce, ukazoval nám naše skutečné motivy a my mohly se těch špatným vzdávat. Vyznávat je jako hřích. Požádat o odpuštění a jít s čistým srdcem dál.
Vždyť je jeden Bůh, jeden Kristus a jeden Duch a také jedno tělo Kristovo. No a každý z nás žijeme z milosti, podle míry, kterou nás Kristus obdaroval.