Ten, který v nás působí svou mocí, je schopen učinit nesrovnatelně mnohem více než cokoli, oč prosíme nebo si představujeme.
Efeským 3:20 B21
Dalši z veršů, které rád cituji a vyznávám pro svůj život.
Dnes jsme byli na návštěvě u přátel, kde je v domě malý chlapec. Jeho maminka se diví jak je možné , že tento její šikula dokáže specificky špulit rty přesně tak, jak to dělali její bratři a jak to nikdo jiný nedokáže. Přitom to nemá od nich okoukané. Prostě geny jsou geny. Několikrát jsem se v poslední době setkal s mladými Romy, kteři byli vychováni u náhradních rodičů. A to již od peřinky. Přesto v určitém věku se začalo na jejich chováni projevovat, že jsou Romové a začali žít úplně jiným způsobem života, než byli od malička vychováváni. I když jako Romové nevypadali, i když s nimi neměli od malička nic společného, geny se začali projevovat. Geny se nezapřou.
O co prosíme? Jak velkou představivost máme? Budeme uzdraveni? Budeme uzdravovat, křísit mrtvé? Budou se nám poddávat duchové? Budemem prorokovat? Budeme vůdci, evangelisty, kteři budou evangelium nebo své vedení potvrzovat mocnými skutky? Duch říká nesrovnatelně mnohem více. Co však může být nesrovnatelně mnohem více. Co si ještě nedokážeme představit? Co je nad to vše? Je něco nad to vše? Ježíš říká učedníků, aby se radovali z toho, že jejich jména jsou zapsaná v knize života. Možná právě to nám utíká. Že jsme Božími dětmi, tedy naše geny se změnily v Boží. Nevěřím, že je to pouze slovní obrat a přirovnání. Věřím, že jsme Božími dětmi plně, se vším všudy. Že máme Boží geny a dříve nebo později to vyjde najevo v tom jak žijeme. V Božím životě i s tím vším, o čem jsem psal.
Co si ještě nedokážeme plně představit? Boži království, náš příbytek v něm. Když vidím některé ukázky z filmů, říkám si, jestli je ještě něco, co si nedokážeme představit. Je to snad jen to, co ještě neznáme, o čem jsme neslyšeli, neviděli jsme to a proto nám to ani na mysl nepřichází. Jsme jako děti, které dostali celý svět, ale jsou jen každý den ve své školce v Pezinku, Galantě… , které stále potřebují svou paní učitelku.
Věřím, že Duch nás chce uchvátit a vznést, abychom viděli z výšky aspoň částečně, co všechno je pro nás a co nám, jako dědicům zákonně patří. Abychom směle žadali o předání toho dědictvi pod naší správu, pod správu Ducha, který v nás mocně působí.
Možná proto na jiném míste je psané: … v něm (v Kristu) a skrze víru v něj máme možnost přistupovat k Bohu směle a s důvěrou.
Efeským 3:12 B21
Využívejme této možnosti předstupovat před Otce s důvěrou, že uskuteční více než očekáváme. Jsme jeho děti, máme tedy jeho geny. Máme geny mocného Stvořitele, věčného vítěze a ne geny ustrašeného a pochybovačného človíčka.
Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi – a také jimi jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu, neboť ho uvidíme tak, jak je.
1 Jan 3:1-2 B21