Kristus v nás nebo být v Kristu. Vypadá to jen jako slovní hříčka.
Ale není to tak. Je to naprosto reálná situace pro křesťana.  A především, každé mluví o něčem jiném. Potřebujeme si to prožít, nebo si to uvědomit, když to prožíváme. Kristus v nás je o něčem jiném než být v Kristu. Často to vysvětlujeme pouze tak, že věříme a posloucháme Krista a Písmo.
Jak jsem minule napsal Kristus v nás, to si někteří dokáží představit. Zvláště po naplnění Duchem svatým prožíváme přítomnost Boží, přítomnost Krista v nás. Ti, kdo prožili křest Duchem svatým ví, že je to velmi reálná přítomnost Boha uvnitř nás samotných, uvnitř našeho těla.
Slíbil jsem, že dnes odpovím na tu druhou část. My v Kristu. Je to něco jiného než Kristus v nás. Rozdíl je v tom, že si neuvědomujeme svoji přítomnost v Kristu. Podobně jako v nás je Duch svatý, tak my jsme v Kristu jeho součástí.
Duch svatý promlouvá k člověku a usvědčuje ho, přivádí ho ke Kristu. Dotýká se ho. Druhým krokem je, že Duch svatý žije v člověku od chvíle jeho naplnění Duchem svatým (křtem Duchem svatým).

Kristus nás vykoupil svou smrtí na kříži. Vykoupil znamená, že mu patříme, jsme jeho od chvíle, kdy jsme tuto oběť přijali-uvěřili v ni.
Jsme koupeni jeho krví. Jsme jeho. Ti, kteří v něho uvěřili se stali jeho natolik, že Pavel to přirovnává k tělu. Jako součást jeho samotného. Takto nás spolu s ním posadil na nebesích (jiný překlad na trůn). Tak tam jsme s ním- v něm. Být v Kristu pro mne znamená statut – oprávnění být Božím dítětem. Statut – nárok na všechny výhody „občana“ Božího království. Já v Kristu stojím v Božím království, jsem dokonce v něm přítomen na Božím trůnu. Hodně odvážné, že.
Jak to je. Jak jsme v něm přítomni? V jaké formě? Nevím. Mohu si to pouze představovat, ale uvnitř svého nitra vnímám, že je to velmi reálné přenesení. Občas si ho uvědomujeme, když ho uctvíváme a chválime a najednou vnímame, že jsme před Božím trůnem. Jako by to bylo už, už, ale chybí nám ještě to nové tělo, do kterého jednou budeme „oblečeni“. Možná si to budeme lépe představovat, když si uvědomíme, že ono MY není o našem těle.  Mé já není tělo, i když mu tělo dává fyzickou podobu, ale také se snaží naše já  zotročovat. Bez něho se však neobejdeme, pokud tady na zemi máme sloužit Pánu a lidem kolem. Tělo bez já nemá život. ( tímto já nemyslím označení našeho sobectví, ale jen označení nás, našeho ducha a duše jako takové). Kdežto ono já bez těla žije dál a čeká na nové tělo zaslíbené Kristem. A jednou si tato já, obléknou podobné tělo, jako mají andělé. Představuji si, že když se o nás začne hovořit v nebi, pak z Krista, nebo v něm se zjeví, či na něm (to je jen moje představa) náš trojrozměrný obraz, který ukazuje kým jsme v Božím království. Tedy svatými Božími dětmi, dědici Otcova Božího království.  Kým jsme skrze něj a v něm. My to můžeme vnímat jako kým budeme. U Krista v nebi to je, kým již jsme. A občas to i v malých dávkach nebo jako v mlze zažíváme na zemi.
Cílem je, abychom to prožívali a udrželi si to co nejvíce a nejdéle.
Mimo jiné je to také o úkrytu, o bezpečí v něm. A to známe a často využívame.

Kristus ve mne (Duch svatý ve mne) je :
proměnou v tohoto občana Božího království již tady na zemi,
zjevením Božího království a Božích zaslíbení, Boží lásky a moudrosti, boží moci skrze člověka (skrze tělo Kristovo, které zůstává na zemi) lidem ve světě.

Já v Kristu je příliš osobní, je to vztah jen pro mne a směřuje k jen k němu. Do jeho hloubky a v tomto vztahu se dostávám s Kristem na nebesa ještě za života tady na zemi. V tomto vztahu spolu s ním stojím po pravici Boží.

Kristus  a Duch svatý jsou jedno. Jsou to dvě osoby, ale jsou jedno ve své podstatě.  Pak se nám dosává skrze ně každý den propojení mezi naším postavením na nebi a naším životem pro Pána tady na zemi. Skrze toto propojení můžeme stahovat ty nebeské věci a „neuvěřitelné“ věci sem na zem.

Myslím, že v Kristu se používá více jako označení pro křesťanství, jako řečnický obraz než skutečný prožitek. Pokud to však začneme prožívat změní to celý náš život.