Jel jsem  včera přes Brno po dálnici z Havířova do Bratislavy. Jezdím tak často. A také se mi velmi často stává, že mi do rychlého pruhu nenadále vjede kamion. Někdy ani nezapne blinkr, aby na vybočení upozornil. Častěji však blinkr zapne a aniž by chvilku počkal nebo zjistil, zda ho nebude předjíždět jiné auto, vybočí. Jako by stačilo, že zapnul blinkr. To se mi také včera dvakrát stalo na dálnici. Prvně jsem ho chtěl „z žehnat“ (vysvětlím na konci), ale pak mi Duch přivedl na myšlenku našich „zapnutých blinkrů“. Rád bych se s ní podělil, abych ji nezapomněl. Pak se opět vrátím k Efezkým.
To, že při jízdě zapnu levý blinkr neznamená, že mám právo ihned odbočit do leva, tak jak to někdy dělají řidiči. Je to jen upozornění na to, že budu měnit směr jízdy, že budu předjíždět nebo vybočovat ze směru, kterým jedu. Když to chci udělat, musím to udělat tak, abych neohrozil vozidla, která jedou za mnou nebo mne budou míjet.  Pokud ovšem nemám přednost v jízdě, ale při předjíždění na dálnici přednost nemám. To znamená, že když zapnu blinkr, nedává mi to právo ihned vybočit ze směru, kterým jedu. Musím počkat nebo dokonce zastavit, abych neohrozil ty, kteří jedou v rychlém pruhu, nebo za mnou.
Bůh mi ukázal, jak často se jeho děti chovají jako ti, kteří tak jezdí po dálnicích. Myslí si, že když změní názor, přijdou na nějakou pravdu, stačí jen oznámit, že mění směr života a ihned ho změní, aniž by se podívali za sebe, jestli  tím nezpůsobili hromadnou nehodu, neohrozili existenci  a životy jiných. Vyhodit blinkr a ihned vybočit. Jejich tvrzením je, že se rozhodli pro pravdu a následování Krista. Pokud se jedná o hřích, ano. A i zde bych byl opatrný na to, co je před Bohem hřích. Vždy se mi vybaví vojevůdce Náman, který uvěřil v Hospodina, skrze jeho uzdravení od malomocenství, ale pak žádal před prorokem, aby mu Bůh odpustil, když bude doprovázet svého krále do chrámu, kde se s ním musí poklonit modle, protože se král opírá o jeho rámě. Prorok mu odpovídá běž v pokoji. Pokud uvedu příklad z dnešních dnů, pak uvedu  muže a ženu, kteří spolu žijí mnoho let, mají děti a jeden z nich uvěří. V církvi slyší, že se musí oženit nebo vdát, jinak žijí v hříchu. Když ten druhý to nechápe a nevidí k tomu důvod, protože se ještě neobrátil, má snad právo ten druhý ho ihned opustit a nechat ho s dětmi nebo naopak mu děti vzit a odejít? Slyšel jsem o takových případech. Pak se za krátko ten, který partnera a děti opustil oženil s ženou ze sboru. Není někdy větším hříchem pro Boha to, že jsem utekl od odpovědnosti a nechal jiné v existenční nouzi, že jsem zničil život jiných. Opravňuje mne k tomu jen to, že jsem slyšel nebo četl, že pokud nebudu sezdaný, mám hřích. Hřešil Námen před Bohem? Podle Zákona ano. Nebudeš se klanět…V takových případech skutečně potřebuji osobní zjevení od Pána a ne jen nějaké výklady Písma od jiných. Je mnoho podobných případů, nemusí jít jen nesezdané partnery, kteří mají děti. Často děláme chybu, že jiným říkáme, že žijí v hříchu a ani nevíme jak se na to dívá samotný Bůh.  Naopak samy jsme pak často až po kolena v říchu a nejdnáme s tím tak, jak chceme aby jednali druzí. Buďme velmi opatrní v tom, co označujeme za hřích, zvláště, když se jedná o druhé.
Zapnutý blinkr nám nedává automaticky právo vjet do života jiných, ani nám nedává právo ohrožovat druhé. Je upozorněním, že se chystám změnit směr a připravuji na to ty druhé.

(Jinak „z žehnávám“ občas ty, kdo mě naštvou tak, že bych jim nejraději vynadal. Místo toho, abych o nich řekl něco nepěkného, jim začnu žehnat, i když z hlasu je poznat, že jsem ještě pořádně naštvaný – tomu říkám, že je zžhenávám.)