Přemýšleli jste někdy o tom, jaký je vlastně normální den? Je to den, který se podobá těm předchozím jako vejce vejci? Je to den, kdy se nic tak výjmečného nestalo? Je to den, kdy na otázku jak ses měl, odpovídáme „normálka“. Možná si předem potřebujeme sami pro sebe definovat, co je normální. Především ve vztahu ke dnům, které žijeme. Co je normální? Vstát ráno a pospíchat do školy, do práce, postarat se o děti a pak rychle  nakoupit, uvařit, vyprat a pak se opět postarat o děti. Vrátit se odpoledne nebo v podvečer z práce,  najíst se, zahrát si s dětmi, pak telvize, ale jednou týdnĕ jít večer na skupinku. V sobotu stihnout vše, co se nestihlo během týdne. Možná  někdy na rodinný výlet. V neděli pak do církve,  možná někam  na společný oběd. Když to funguje týden za týdnem,  stane se to normálními dny? Asi ano a není na tom nic špatného. Naopak. Můžeme se  ale na normální den dívat i z jiného pohledu. „Jak jsi se měl?“ „Normálka. Zase přišlo pokušení, ale zvítězil (nezvítězil) jsem, musel jsem se rozhodnout jestli odpustím nebo to budu vracet, měl jsem šanci jednomu člověku říct o Kristu a svědčil jsem mu (nebo ne, raději jsem mlčel o tom, že jsem věřící). Prožíval jsem útoky od toho zlého, ale viděl jsem, jak jsem pod ochranou Boží a mohl jsem prožívat pokoj. Potřeboval jsem i dnes prožít setkání s Duchem svatým.“
I to je takový normální den. Vlastně by to měl být normální den. Pokud jsem tím, kdo vyznává Krista a slouží mu a takové věci ve svém normálním dnu neprožívám, pak to není normální. Někde je chyba. Pokud ten zlý ztratil zájem o moji duši, pak buď mu již patřím, nebo jsem již byl vytržený do Božího království. Takový normální den utužuje moji víru, zvětšuje vděčnost směrem k Bohu, trénuje mou zbožnost, ukazuje mi, jak jsem závislý na Duchu svatém a jak potřebuji žít z Boží milosti, která se obnovuje každého rána.
Tak jak se dneska máš? Normálně?