Hovořili jsme se Stáňou o konferenci, kterou navštívila. Na konferenci jednou z mluvčích byla sestra, která nemohla mít děti. Mluvila o tom velmi otevřeně. Napadlo mne ji pozvat do rozhlasu, aby se mohla sdílet také s lidmi s podobnou bolestí, jakou prožívala ona. Stáňa mne zadržela, abych to nedělal. Poslechl jsem ji. Známe několik bezdětných párů, ale nikdo se nechce veřejně o své situaci sdílet s druhými. Stále jakoby se styděli za to, že nemají děti, nebo jako by očekávali obvinění od svých spolusourozenců v církvi. Možná také i proto, že se cítí méněcenní a poznamenaní. Ale také proto, že to bolí v srdci.
Hovořil jsem s párem, kterému to vyčítali ostatní služebníci. Jak mohou sloužit, když nejsou požehnaní dětmi. Sloužíme v romské komunitě, kde mít jen jedno dítě, je skoro stejné, jako nemít žádné.
Je smutné, že právě tyto naše sestry a bratři, kteří spíše potřebují naši podporu a potěšení, naopak mají strach o své situaci mluvit. Jak je možné, že v církvi, kde má být cítit a vidět milost a milosrdenství se cítí poníženě a méněcenně. U mnohých je to pak také tím, že se sami uvnitř obviňují a namlouvají si, že nejsou Bohem tak milovaní jako ostatní, kterým Bůh dopřál děti. Mouhou se sami ve svém srdci a myšlenkách vyčleňovat z požehnání a z Bohem požehnaných, i když to není pravda.
Jak je to s požehnáním? Souvisí s tím, že mají manželé děti? Když nemají, tak nejsou požehnaní?
Myslím, že je to úplně jinak. My lidé jsme se naučili všechno měřit a poměřovat. Dokonce i požehnání. Proč? Co tím sobě nebo druhým chceme dokázat? Chceme se Božím požehnáním chlubit?
Nežijeme v době, kdy Bůh chce, abychom zaplnili zemi. Země je plná lidí. Žijeme v posledních časech. Myslím, že i to je potřeba si uvědomit. Vzpomínám na jeden manželský bezdětný pár, za který se skoro každý modlil, aby měli děti. Aniž by se jich na něco zaptali. Nešlo o to, že by děti nemohli mít, ale oni se rozhodli je nemít. Chtěli sloužit Pánu naplno a také nechtěli přivádět děti do této doby. Nechci posuzovat, zda to bylo správné rozhodnutí. Oni to musí vědět. To jim ukáže až čas. Snad jednou se nebudou uvnitř trápit, že nemají vnoučata, tajně závidět těm, kteří je mají a obviňovat se z toho, že se měli rozhodnout jinak. Nebo naopak se budou radovat z toho, že mají stále mnoho času pro službu Bohu a nemusí čas dělit mezi rodinu a Boha.
Boží požehnání nebo Boží přízeň je v něčem jiném, než ve věcech, které je vidět a dají se spočítat. Je to v samotné přítomnosti Boha v našich životech. Je to v hloubce vztahu mezi mnou a jím. Nedá se to spočítat. Někdo se snaží vytvořit statistiku Boží přízně, ale nejde to spočítat podle počtu modlitebních hodin, podle počtu odzpívaných chval a služby. Podle počtu zázraků. Je to vztah, který nepodléhá statistickým ůdajům. Můžeme si udělat pravidelně jeden den v týdnu čas na rodinu, manželku, ale ještě to neznamená, že tím vznikne pevnější vztah nebo dobrý vztah. Cítíme, že to je ještě o něčem mnohem hlubším.
Někdy proto, že se zaměříme na určitou věc nebo stav, kterým začneme měřit Boží požehnání, přestaneme vnímat, že ho máme. To pak vede k tomu, že mineme jiné věci, které pro nás Bůh připravil, a keté mají být pro nás jeho požehnáním a zjevením jeho přízně v našich životech. Bůh stvořil muže a ženu a tím prvním, co jim určil bylo, aby se stali jedním tělem. Ženy se cítí mnohdy nenaplněny tím, že nemohou mít děti, cítí se, že selhaly, když nedaly manželům potomka, ale to prvotní, co jim Bůh dal je, aby se staly jeho rovnocenou pomocnicí. Pak teprve jim Bůh říká zamnožte zemi. Ta však již „zamnožena“ je.
Být rovnocenou pomocnicí je prvořadé, protože Bůh má pro každé manžele svůj plán. Ať mají děti nebo ne. Tam, kde jsou děti, je plán jiný, než tam kde děti nejsou. Bezdětná manželství mohou pro Pána sloužit v oblastech a v intenzitě, ve které mnohadětná manželství nemohou, protože musí čas, vztahy, lásku…. dělit mezi mnoho osob. Musí být zaměřeni na starosti a řešení problémů, které bezdětná manželství nemají. Bůh velmi dobře ví, co dělá.
Pokud se zaměříme na to, že nemáme děti a na touhu po nich, pravděpodobně se mineme s požehnáním, která nám Bůh připravil v jiné oblasti a můžeme dokonce i minout své poslání od Boha.

Některé páry to řeší adopcí. Ano je mnoho dětí bez rodičů a mnoho manželů bez dětí. I to může být cílem, aby se dostalo rodičovské lásky dětem, které rodiče nemají. Jistě znáte případy, kdy po adopci přišly i vlastní děti. Bůh je dobrý. Dal tomu, kdo neměl rodičovskou lásku šanci u jiných lidí a také naplnil tužby. Kdyby to bylo obráceně, asi by dítě nez rodičů dál zůstalo v dětském domově. Ale i to je jen na Bohu a nikdy neznáme jeho řešení. Pro mnohé prostě Boží požehnání proudí jinak než rodičovstvím. Pokud se nezaměříme jen na to mít dítě, pak ho určitě objevíme a stane se pro nás naplněním života.
Abych odpověděl na původní otázku. Nemít děti neznamená být nepožehnaným od Boha. Neznamená být méněcenným. Naopak. Věřím, že Bůh má pro takové speciální požehnání a speciální úkoly, speciální službu. Pokud poodstoupíme od touhy, pokud se přestaneme obviňovat a obviňovat Boha, pak vstoupíme do všeho toho dobrého, co pro nás Bůh připravil a budeme prožívat radostný a naplněný život.