Když jsem chodil do školy, každé ráno jsem od své maminky slyšel. Máš svačinu? Nezapomněl jsi něco? A když jsem se vrátil, vždy přišla otázka. Tak co bylo ve škole? A já měl na tyto otázky vždy stejné odpovědi. Ne. Ne. Nic. Bylo to jako automat a já jsem časem ani ty otázky nevnímal, ale odpovídal jsem na ně.
Podobně možná odpovídáme na stále stejné otázky v církvi od svých bratrů a sester. Jak se máš? Haleluja….
Jak je to však s otázkami, které nám dává Bůh? A dává je nám?
Ptá se nás? Jak to máme s Bohem. Ptáme se stále jenom my? Dáváme možnost Bohu se nás ptát? Potřebuje se nás Bůh na něco ptát, když je vševědoucí? Já věřím a mám také zkušenost, že Bůh se ptá. Často říkáme, že modlitba je rozhovor, ale místo skutečného rozhovoru spíše jsme to jen my, kdo máme otázky a čekáme od Boha odpovědi. Tak jako Bůh není automat na zázraky, tak také není automat na otázky. Pokud chci mít rozhovor s Bohem, pak je důležité nechat Boha ptát se nás.
Když se nás Bůh na něco zeptá, je to většinou proto, abychom si uvědomili nějaký stav, situaci nebo to jak jednáme. Někdy nám Bůh dává otázky, které nás mají osvobodit od starého myšlení od vyjetých kolejí v našem životě. Již to, že Bůh se mě může na něco zeptat, některé může posunout do nové oblasti vztahu s Bohem.
Když necháme Boha ptát se, pak se naše rozhovory dostávájí do velmi konkrétních věcí, od barev, značek a tvarů věcí, které bychom si přáli a možná máme strach si o ně říct, protože nám to připadá „nebiblické“, po Boží otázky, které se nám dostávají pod kůži a my musíme přemýšlet nad věcma a životem jiným způsobem než doposud. Často pak začneme mít nový pohled na věci, které jsme dělali spoustu let stejně a  také nad nimi stále stejně přemýšleli. Potřebujem být připraveni slyšet také něco jiného, než odpovědi na naše otázky. Potřebujeme být připraveni vyjít ze stále stejných otázek na Boha a nechat se jeho otázkami měnit.
Někdy na začátek stačí od Boha slyšet otázku:
Máš mě rád?
Miuješ mne?