Občas se setkáme s lidmi, kteří mají poznání, nebo dar rozlišení duchů, přesto nejsou schopni tímto darem sloužit. Vzpomínám si, že ještě před pár lety jsem nebyl schopen pochopit, že jsou křesťané, kteří neslyší Boží hlas. Myslel jsem si, že každý musí s Bohem komunikovat tak jako já. Nemyslel jsem tím,  že musí slyšet fyzicky hlas, ale že se dokáže prostě s Pánem domluvit. Podle toho jsem také s bratry a sestrami mluvil. Často jsem však narazil  na nepochopení. Lidé nechápali o čem mluvím. Podobné je to i s  dary poznání, nebo rozlišení duchů. Ten, kdo je má a neví nic o duchovních darech, si myslí, že každý musí mít stejné poznání. Že to, co je jim zjevné, musí  být zjevné i sourozencům kolem  nich. Pak jsou překvapeni, že tomu tak není. „Jak to, že to nevidíš, když je to tak zjevné.“ Často se pak dostanou do hádek a soudu druhých. Potřebujeme pochopit, že každý z nás má jiná obdarování, každý z nás věci a situace vidí jinak, z jiné pozice zkušeností a duchovních darů které má, nebo naopak které nemá. Neznamená to, že je horším křesťanem, než já. Jen vidí věci jinak. Potřebujeme o věcech a o tom, jak je vidíme mluvit a naslouchat druhým, jak je vidí oni a proč. Pak zjistíme, že se mohou naše různá obdarování doplňovat a také to, že se vzájemně potřebujeme.                                                                                       Často však vidíme věci, které ostatní nevidí, protože Bůh chce, abychom se za ně modlili a ne je řešili. (I když modlitba je také řešení a dokonce to nejlepší.)