Jak často se dostáváme do situcí, kdy nevíme. Nevíme, co máme dělat, nevíme, co máme říct, nevíme, co bude, nevíme jakou reakci vyvoláme, nevíme, co si máme myslet.
Možná se dnes nacházíš v takové situaci. Prostě nevíš.
Co s tím? Mám chuť říct, že tedy nedělat nic. Ale ne vždy to jde.
Důvěřuješ Bohu, že tě vede Duchem svatým? Pak se na to postav. I apoštolové často nevěděli, jak dál. Měli nějakou představu o tom, co mají dělat, nebo kam jít, ale Duch je nakonec odvedl jinam. Například Pavel, když procházel Malou Asií, předpokládal ve své mysli, kam má jít. Dovídáme se však, že jim v tom zabránil Duch svatý. Nakonec se vydal do Makedonie. (Skutky 16) Jak jim v tom zabránil Duch svatý, to nevíme. Bylo to však tak jasné, že to Pavel uviděl, i když se snažil dostat na místa podle svých vlastních představ. Je normální, že často máme své vlastní představy při službě Pánu. Často díky nim narazíme na zeď, na slepou uličku. Bůh o tom ví. Dokonce to používá k tomu, abychom se ho lépe naučili slyšet. Je to naivita křesťanů, kteří říkají, že stále znají Boží vůli a podle ní chodí. Možná to někdy není naivita, ale vytahování se před druhými a nad nimi, pýcha, která předchází pád, protože jsou dříve nebo později z tohto vykřikování přezkoušeni. Mnozí pak zažívají těžké pády. Pokud si uvědomím, jak lehce mohu chodit podle vlastních představ, pak o to více hledám Boží vůli, o to více a pečlivěji se snažím naslouchat Duchu svatému a zkoumat, co je z Ducha a co ne. To se však nenaučím, když se občas nedostanu do slepé uličky. Když prostě zjistím, že nevím. Možná si myslíš, že jsou doknalí služebníci, kteří vždy ví, jaká je Boží vůle. Nejsou. Jen hned nehovoří o svých slepých uličkách.Nevědět neznamená hřích a něco špatného. Přiznání před Bohem, že nevím a potřebuji vědět od něho, je známkou pokory a poslušnosti.
Jsou však chvíle, kdy potřebuji udělat rozhodnutí, něco říct, někam se vydat… . A musím to udělat teď. A neslyším jasné ano, ne, tam, tudy apod.  Většinu věcí mohu odložit a zkoumat, ale některé věci nemohu. Pak se potřebuji oddělit od tlaku (jde to i rychle) a požádat  Boha, aby vedl moje ústa, moje rozhodnutí, protože chci činit jeho vůli. A také mu pak důvěřovat, že to udělá. Nedá nám hada, když prosíme o rybu a nedá nám kámen, když prosíme o chleba a také nám nedá satanovu vůli (nebo naši) když prosíme o jeho. Musíme svobodně bez tlaku okolností odevzdat svého ducha pod autoritu Ducha svatého. Možná se budeme divit, co z nás vypadne za rozhodnutí, za slova. Co by nás nikdy nenapadlo. Možná to bude něco, co jsme dlouhodobě měli na srdci, ale neměli jsme odvahu ani na to pomyslet. Bude to však Boží. Nemusíme se bát. Bůh je věrný.