Minulým zamyšlením jsem některé pohoršil, nebo dostal do opozice. Především tím, že jsem psal o odpovědnosti, kterou máme nechat Kristu a ne ji přebírat od něho. Dostal jsem několik otázek o odpovědnosti za spasení lidí, za  dětí,  odpovědnost za nemocné a chudé …. Myslím si, že obecně odpovědnost přímo souvisí s pravomocí a autoritou.  Nám věřícím by stačilo, abychom plnili to, co po nás Kristus chce. To by měla být naše jediná odpovědnost. A i ta sama souvisí s jeho pověřením a zmocněním.
Máme často odpovědnost spojenou se svou důležitostí a mnohdy i s pocitem moci. Srdce člověka je velmi lstivé a své sobecké já dokáže skrývat za odpovědnost a dokonce ho i odpovědností přiživovat. Je lepší být poslušný než se zabývat odpovědností. Myslím, že to, co se od nás vyžaduje není odpovědnost, ale opět zdůrazňuji poslušnost, věrnost, milosrdenství.
I v bibli je odpovědnost spojená s poslušností. Jsme povinni upozornit na to, že se řítí někdo do propasti, ale nejsme odpovědní za jeho rozhodnutí, zda nás poslechne nebo do ní skočí. Máme být poslušni v činění učedníků, ale nejsme odpovědni za to, jak se uvnitř srdce rozhodnout udělat to, či ono. Máme vychovávat své děti jak nejlépe umíme, s čistým svědomím, ale nemůžeme mít odpovědnost za to, jak se začnou rozhodovat a co začnou dělat. Je mnoho věcí, kterým nerozumíme proč se dějí a jak je Bůh používá. Hlavně nevidíme do srdce člověka a nemůžeme tedy nést odpovědnost za jeho rozhodnutí.
Odpovědnost se dá vyjádřit různými slovy a skutky. Možná ji vidíme každý jinak. Pro mne je především důležité, nekácet v cizím lese. A také si odpovědnost neplést s pocitem vlastní důležitosti.
Můžeme nosit svoji odpovědnost za něco, nebo si vzít od Krista. To jeho břemeno netlačí a netíží, naše nás často povalí na zem, nebo pod ním chodíme se shrbeným hřbetem. Když nás Bůh do něčeho povolává (dává nám odpovědnost-zatíží nás svým břemenem), zároveň nás k tomu vybavuje, zmocňuje a pracuje s námi skrze Ducha svatého v nás. Říká nám: „Já jsem tě povolal, tak se neboj činit moji vůli a o ostatní nech na mně.“
Často začneme mluvit o odpovědnosti, když máme strach ze selhání.
Dítě, které poslechne rodiče a naučí se a udělá úkoly, pak jde do školy a má pokoj. (netíží ho odpovědnost, nepřemýšlí o ní) Když je vyvolaný, je naučený a má radost ze zkoušení. Stejné je to s naší službou Pánu.  Stejné je to s námi, pokud polechneme Krista a děláme to, co nám řekl, máme pokoj i ve chvíli, kdy přijde zkouška a máme radost, protože vidíme jeho jednání v té situaci. Nepřemýšlíme o naší odpovědnosti, a radujeme se i v těžkých chvílích z Boží přítomnosti.
Aby se někdo nemýlil, není to o tom, že nic nebudu dělat a zůstanu ráno ležet za pecí a vše přenechám Duchu svatému. Ne tak to není. I já si potřebuji udělat svoje úkoly (ty, které mi svěřil Pán) a připravit se do „školy“ na nový den, týden… na různé situace. Pak do nich mohu v kročit v pokoji a nemusím se zabývat svou opovědností.