Máme za sebou dva dny duchovního cvičení. Během jednoho dne nás nechal náš vyučující držet v natažené ruce kámen. Dělal to proto, abychom si uvědomili, jak se stává kámen těžší a těžší, když ho držíme dlouho, přetože se jeho váha nemění. Mělo nás to názorně přivés k tomu, abychom odkládali břemena u Ježišových nohou a získali odpočinutí. Vzali si jeho břemeno, která nás netíží a netlačí. Tím měla být obrazně pěnová koule, která byla naprosto lehká. Přivedlo mne to na myšlenku, že i ta pěnová koule nám bude po určité době těžká, když ji budeme dlouho držet v napřažené ruce. Není to totiž koulí a ani tak kamenem, ale naší napřaženou rukou. Ta se nám stává břemenem.  Rukou, která simbolizuje naše JÁ to musím vydržet, udělat, dotáhnout, nevzdat, je to jen na mně a o mně.
Myslím si, že slova o složení břemen, odpočinutí souvisí s také nešením odpovědnosti za věci. Pokud tuto odpovědnost nechceme složit u jeho nohou a vzít si jeho břemeno, které nás netíží odpovědností, protože je to na něm, pak tím říkáme, že v tom jsem důležitěší než on, že je to na mně a ne na něm, důvěřuji více sobě než mu… Pak se nám i pírko stává těžkým železem.
Bolí tě ruce? Možná je to tím, že si myslíš, že je to tvá odpovědnost za káru, kterou před sebou tlačíš a to ti brání ji složit k Pánovým nohám. Nejsme to ty a já, kdo jsme spasiteli a rozhodujeme o lidech a věcech. Nejsme to mi, kdo jsme soudci. Jsme jen jeho služebníci, kteří se mají starat o to, aby udělali vše tak, jak on chce. A to ještě ne svou silou a mocí, ale jeho Duchem.
Jeho břemena jsou jeho odpovědností a proto se nám pak nesou lehce a dokonce s radostí.