Bohu milý Petře,
na nějakou dobu jsem se odmlčel, ale nepřestal jsem na tebe myslet. Nejen vedoucím, ale i jim se stává, že mají dny, týdny i měsíce, kdy se odmlčí a stáhnou z věcí, které dělali. Procházíme různými časy (Kazatel 3). I já jsem se potřeboval stáhnout za hradby našeho Pána, mlčet a nechat se jen tak kolébat. Každý vedoucí několikrát během služby začne pod tlakem lidí, pod tlakem zranění, pod tlakem toho, co vidí v životech lidí, pod tlakem nenaplněných proroctví, pod tlakem rozbíjených sborů, pod tlakem únavy ztrácet smysl své služby. Nejde o ztrátu víry, ale smyslu toho, co vlastně dělá a pro koho. Aby se to stávalo co nejméně, potřebujeme také odpočívat (někdy déle) v náručí Pána. Jen tak, bez služby, bez lidí, bez otázek, bez odpovědí. Jen u něj spočinout. V tichu. Beze slov. Často se pak můžeme vracet a opět sloužit na plno, aniž bychom pochybovali o smyslu, pokračovat s láskou k lidem a přinášet naději Božího království. U mne to byla únava. Prostě naše těla mají své limity, i když někdo může říkat, že v Pánu nemohu být unaven, není to pravda. Pán nás posilňuje, v mnohých bojích zázračně drží i naše těla a duši, ale není to stále. On sám nám dává odpočinek nebo nás do něho uvádí tím, že prostě dopustí nějakou událost nebo stav, pro který si pak musíme odpočinout, samozřejmě u něho. To dělá tehdy, kdy si sami nedokážeme uvědomit, že je čas na odpočinutí.
O tom jsem ti však nechtěl psát. Ale je i toto důležité pro tvou službu. Ďábel se bude snažit, aby když ti nemůže vzít víru, vzal smysl tvé služby pro Pána. Teď se chci však vrátit k tomu,o čem  jsem ti původně chtěl psát. A to jsou peníze a majetek.
Než však začnu, chtěl bych ti krátce napsat o spávcovství.
Mnohdy se vedoucím může stát, že si po nějakém čase sbor, ve kterém slouží přivlastní za svúj. Jako by jim patřil a někdy i s lidmi, kteří tam jsou. (Můj sbor, mé ovcečky…) Měj vždy na paměti, že jsi správce něčeho, co patří Bohu, co patří Kristu. Včetně lidí v něm. A tvým úkolem je být dobrým a věrným správcem. Ne nadarmo Ježíš často mluví o dobrém nebo zlém správci hospodářství. Správce je ten, který spravuje hospodářství pro svého pána. Nespravuje ho pro sebe. Správci musí jít o to, aby hospodářství vzkvétalo – to znamená, aby výnosy rostly, lidem, kteří patří k hospodářství se dařilo a zvětšoval se jejich počet s tím, jak se rozrůstá hospodářství. Žádný pán nebude spokojený se správcem, který pro své zájmy ztratí výnosy i lidi. Takového potrestá, nebo prostě vyhodí. A my jsme takovými správci pro svého Pána.
Mnohdy ztrácíme „výnosy i s ovečkami“ pro své „zeručeně“ správné přesvědčení, pro prosazování svých představ, které jsou „zaručeně od Pána“. Zaměřujeme se více na sebe, na své pocity,  než na správcovství. Příklad. Lidé, o které mám pečovat, potřebují pomoc, kterou jim nemohu poskytnout, protože nejsem v té oblasti odborník. Ten, který by jim mohl pomoci momentálně nemůže. Já však nepozvu toho, který je dostupý, a pomohl by stejně kvalitně jako ten, který je nedostupný, protože mi ten člověk nesedí, protože jiným lidem nedůvěřuji, protože … Pak lidem, o které se mám starat,  ubližuji, protože jim tímto postojem vlastně pomoc odepřu. Podobných příkladů bych mohl uvádět mnoho.
Pro prosazení sebe ztrácíme schopnost vidět potřeby „hospodářství“, které nám bylo svěřeno. Nejen potřeby, ale také možnosti jeho růstu. Pokud se pak nezastavíme, začneme ubližovat i lidem, které nám Bůh svěřil, abychom o ně pečovali. Jaký máme postoj ke správcovství velmi určuje náš postoj k penězů a majetku.
(pokračování příště)