Jeden z popisů modly by zněl takto: „Modla je věc, člověk, rituál nebo prostě všechno, na co se spoléháme namísto,bychom se spoléhali na Boha.“ To přesně odpovídá tomu, o čem jsem psal minulá dvě zamyšlení. Spoléhání se na peníze a majetek, spoléhání se na člověka, ať jsou to pastoři, kolegové, sourozenci v Kristu, lékaři apod. Pokud se na ně začnu spoléhat více než na Boha, postavím si je nad něho a tím si z nich udělám modlu. Jsou však ještě další věci, na které se sice nespoléhám, ale mohou se pro mne stát modlou. Jsou to naše zájmy, koníčky.
Je dobré mít zájmy a koníčky. Nesmí ovšem brát čas, který Bůh vyžaduje od nás pro sebe a nesmí být pro nás koníček důležitější než Boží zájmy. Uvedu příklad. Mým koníčkem bude hrát fotbal. Každé úterý se budu scházet s kamarády někde na hříšti, kde budu s nimi trénovat. Do toho vstoupí Bůh s požadavkem, abych ve stejný den začal sloužit a vést skupinku. Já to odmítnu, protože to přece nejde, mám svůj fotbálek. (setkání s kamarádkami, své kilometry na kole, své fitko…). „To by přece Bůh po mě nechtěl, abych se toho vzdával, vždyť ví jak to mám rád.“ NO A JE NOVÁ MODLA NA SVĚTĚ.
Modla se dá udělat téměř ze všeho, dokonce i ze služby v církvi. Vím o pár lidech, kterým se služba stala koníčkem, tedy „svatým koníčkem“ a když je Bůh povolal do jiné služby v jiném městě, odmítli, protože přece mají tady svoji „svatou službu“. Ve skutečnosti se nemohli obejít bez této služby, protože se jim stala důležitější než zájem Boží. To se nám všem může stát s nejrůznějšími aktivitami v církvi. Je to nebezpečné, protože to vypadá, že děláme Boží věci a věci pro Boha,  ale opak je pravdou. Dělám to pro sebe, protože to více miluji než Boha.
Nejen odmítáme dělat to, co Bůh skutečně po nás chce, ale dokonce mu říkáme, že on neví, jak jsme v té službě důležtí, jak se bez nás neobejde, ALE OBEJDE!  Bůh, pokud nás posílá do jiné služby, ví jak dál v té stávající. A zná i naši pýchu na službu a závislost na ni. Někdy nám ji pak musí vzít tvrdým způsobem, abychom se mohli vzdát modly a konečně se rozhodnout sloužit skutečně jemu.

Jak mít koníčky a zájmy a přitom si z nich neudělat modlu. Křesťané často dělí čas na čas pro práci, na čas pro rodinu, na čas pro Boha, na čas pro koníčky. Jako by zrovna ten konkrétní čas (práce, rodina…) byl nejdůležitějším v danné chvíli. Nejdůležitější bude vždy Bůh a pak vše ostatní. Pokud v mé práci se mnou nepracuje Bůh, pokud doma nevychovává děti se mnou Bůh, pokud v mých zájme a koníčcích není se mnou Bůh, pak se  mi to jednou vše rozpadne. Proč? Protože v tom není na prvním místě Bůh, ale to, co dělám.  Budu lítat od jednoho extrému k druhému, Budu se snažit být teď doma, pak v práci, pak v církvi, pak dělat svůj koníček. Nakonec budu obviňovaný, že dávám málo času Bohu, pak zase, že dávám málo času rodině, nebo práci a budu ve stálem kolotoči obviňování.
Dělejme všechno s Bohem a tak, aby se mu to líbilo. Ptejme se ho, jestli se mu líví to, co děláme. Jestli bude v tom s námi apod.
Pak budeme přesně tam, kde máme momentálně být a přitom stále bude na prvním místě Bůh.
Nechme si Duchem svatým zkoumat své srdce a naslouchejme mu, co nám o něm říká. Pak ho poslechněme. Tak budeme jistě sloužit Bohu a ne modlám.