Minule jsem psal o penězích jako o naší modle, Jako o tom, čemu se klaníme a bez čeho si nedokážeme představit žít. Někdy se pokrytecky stavíme proti učení o prosperitě, ale sami se klaníme penězům. Musíme se rozhodnout komu se budeme klanět. Nakonec o financích je také i znamení šelmy ze Zjevení. Vlastně je to o rozhodnutí, zda mi půjde o to, zda  budu moci nakupovat, obchodovat a nechám si proto dát toto znamení a nebo ne a zůstanu věrný Bohu. Zda se spolehnu a budu důvěřovat Bohu nebo penězům. O tom ale budu psát podrobněji až v některém z dalších Dopisů Petrovi.
Dnes se zaměřín krátce na jinou modlu, která je tu od Adama a Evy. Je jí člověk sám ve všech formách. Člověk jak Já, člověk jako společenství – rodina, děti, člověk jako idol…

Jak snadné je se nechat oklamat a začít uctívat sám sebe. Dala by se na to napsat celá kniha, kniha na zájméno JÁ.
Neuvědomujeme si to, ale například, co nám říká o nás naše dělání si starostí. Pokud žiji ve stálých starostech, pak nežiji v důvěře v Boha. Říkám tím Bohu, že není všemocný, že na to nemá apod. Pak se sám stavím do role, kdy to musím ošetřit sám, najít sám řešení, prostě je to na mě, abych s tím něco udělal a vyřešil to. Na nikoho se nemohu spolehnout jen na sebe. No a ejhle, je tady nová modlička.
Nejde jen o nás samotné, ale všimněme si, jak s námi často dokáží manipulovat naše děti. Když jde o děti, jsou na prvním místě. Zaujmou místo, které patří Bohu. Pak nejsme ochotni říci Bohu na jeho volání do služby ano. Teď přece Bože nemůžu, děti jsou malé. Teď ne Bože, děti chodí do školy, studují. Teď né, děti mají rodiny a my jim musíme pomáhat …. Komu se klaníme, kdo je pro nás tou modličkou, které sloužíme místo Boha. Ano, děti jsou Boží dar a musíme o ně pečovat, ale to neznamená, že budou samy zaujímat místo v našich srdcích, které patří samotnému Dárci. Copak on to neví, že máš děti, když tě povolává do služby? Copak je nemiluje více než ty? Copak on pro ně nezemřel na kříži? To všechno zhazujeme, když děti (ale také kohokoli z rodiny a příbuzných) si postavíme na místo, které patří jenom jemu samotnému.
Často si jako modlu postavíme před sebe nějakého člověka. Nebudu opět rozebírat ty zjevné věci, ale podívejme se do církve. Jak si někdy na místo Boha, na místo Ducha svatého postavíme nějakého služebníka. Pak věříme věcem, ne proto, že nám je říká Bůh, žej jsou od něho, ale protože je říkal ten člověk (pastor, učitel, prorok, jiný služebník, bratr, setra v církvi).  Ten člověk skutečně může říkat Boží věci, ale jde o nás. Posloucháme je proto, že je říká tento konkrétní služebník (kdyby to říkal někdo jiný, pak tomu nevěřím)? Kde je Bůh? Kde je Duch svatý v mém životě. Spoléháme se na omylného člověka více než než na Boha? Ptáme na to, co říká ten člověk, nebo se snažíme získat slovo z Ducha svatého, z Písma? Pokud by tomu tak bylo, nehledali bychom stále někde u lidí a proroků, ale přímo u samotného Boha. Ptali bychom se a naslouhali Duchu svatému.  Nutno říct, že ti služebníci ve většině případů za to nemohou a často o tom ani neví.
Nejčastěji se to pozná když začneme chodit do církve na „někoho“, když to jediné proč jdeme do církve je to, že dnes bude kázat ten a ten. Když jsme ochotni přijmout Boží slovo jen od jednoho konkrétního člověka a od jiných služebníků ne.
Když místo k Bohu se upínáme na člověka, byť je to pastor nebo jiný služebník. Když očekáváme pomoc od lidí a ne Boha, byť ji většinou posílá skrze lidi.

Řešením je podívat se na svůj život, požádat Krista, aby nám dal světlo, ve kterém uvidíme všechny naše modly a modličky. Zříct se jich a položit je k jeho nohám, požádat o dpuštění a přimknout se pouze k němu.