Nevím, jestli v minulosti bylo tolik nezávislých křesťanů, jako jich je dnes. Myslím, že ne. Velmi tomu napomáhá internet, ale není to on, kdo je na vině. Křesťan, který chce zůstat nezávislý na církvi, si neuvědomuje, že církev je jedno tělo, jehož hlavou je Kristus. Pokud chce být věřící nezávislý na církvi – tedy na tělu, říká tím, že chce být nezávislý i na hlavě. Tedy i Kristu.

Každá část těla, která se od něho oddělí, má jen krátkou životnost. Každé oddělení tělo bolí, ale přežije to, na rozdíl od té části, která se od něho oddělila. Ta nakonec odumře. Tito věřící sice argumentují, že oni jsou také tělo Kristovo, ale jsou jen bez společenství s ostatními věřícími. Ať již se oddělují od ostatních z jakýchkoli důvodů, jde vždy o neochotu něco se sebou dělat, nebo ještě spíše nechat se sebou něco dělat. Je to takový útěk před situacemi, které nás možná někdy zraňují, ale také posunují, učí nás lásce. Bez ostatních není možné pracovat na proměně. Když se nemusím nikomu omlouvat, na nikoho brát ohled. Když nemusím mít s nikým trpělivost, nemusím se snažit být laskavý a dobrotivý, není možné se změnit. Strach ze zranění a opětovného zklamání nás někdy na chvíli a někoho na hodně dlouho vyžene z církve. Strach však není z Boha. Osamocení sice nezraňuje, ale také nám nic neprozradí o nás samotných. Jen vztah s jinými věřícími v jednom společenství mne dokáže odhalit. Nemohu milovat, pokud nemám komu lásku prokazovat. Nemohu milovat i ty, kteří mi ublížili, když s nimi nejsem. Pak jsem snadnou kořistí pro tento svět.

To neznamená, že církev je nepřátelská a plná lidí, kteří jen ubližují. Naopak! Jen je v ní mnoho lidí, kteří jsou na různé úrovni proměny. Někdo je na začátku a tak se ještě nedokáže ovládat, jiný se ovládá, ale ještě v něm nevyrostla dostatečně laskavost. A podobně. Pokud si myslíš, že jsi dál, než ti ostatní, pak by se to mělo prokázat, že budeš mít dostačenou trpělivost, laskavost s těmi, kteří tak daleko nejsou a pro své nedokonalé sebeovládání tě zraňují. I oni postupně dorostou. V tom se prokazuje láska církve. Ježíš sám říká: (Jan 13:35) Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“

Církev není organizace, i když se jí z ní snažíme někdy udělat. Je společenstvím věřících, kteří v něm společně rostou, budují se, slouží a především společně uctívají Ježíše Krista. Společně se modlí. Církev je zázrakem v této společnosti. Dokáže svést dohromady a sjednotit ty, kteří by se ve světě nikdy nesjednotili. Zažil jsem příběh, kdy na sborovou akci přišel taxikář svalovec. Na první pohled bylo vidět, že patří mezi skiny. A patřil. Jediné místo, které bylo ještě volné, byla židle u stolu s Romy. Sedl si a vydržel do konce programu.  Přišel další týden a seděl opět u stejného stolu se stejnými lidmi. Další týden též. Pak zůstal trvale ve společenství.

Církev je místo, kde funguje zvláštní struktura. Jsou v ní lidé, jejichž Spasitelem, ale také Pánem je Kristus. Toho poslouchají. On k nim skrze Ducha svatého osobně mluví a vede je, ale také k nim mluví skrze osoby v samotné církvi a dokonce chce, aby se podřizovali pod ně – pod vedení církve. Mluví tedy On sám přímo, ale také skrze kazatele, proroky, učitele, pastýře, evangelisty, apoštoly, skrze které svou církev dál buduje.  Tedy vede k růstu a většímu poznání jeho samotného. Je to opět jeho Duch svatý, který mluví jejich ústy. Bůh sám je tým v Boží Trojici a svou církve učí, aby byla podobně sjednoceným týmem. Dokonce on sám chce být a je součástí tohoto týmu, který tvoří a trénuje.

Bůh ukazuje na své církvi svoji mnohotvárnou moudrost.

Miluji církve, ať se tváří jakkoli. Dovolte mi tento malý obraz: církev Je tělem Krista, v níž proudí jeho životadárná krev – lidé v ní jsou zachránění krví, kterou na kříži prolil. Mají stejnou DNA. Je tělem, které je propojeno místo nervů Duchem svatým, který vchází do každé části tohoto těla a předává informace, příkazy, vyučuje, povzbuzuje, posiluje a především vede k jednotě a koordinaci všech pohybů a činností těla. Každá část tohoto těla i ta nejmenší a na první pohled nepotřebná má v něm své místo a svou důležitost, kterou nikdo nemůže nahradit. Je to tělo, na kterém Bůh chce zjevit světu, že je možné žít v pokoji, jednotě a lásce. Mít radost, že života. To vše se může uskutečnit, pokud se lidé, skrze víru v Krista navrátí k němu.

Miluji církev, protože její součástí a hlavou je sám Ježíš, můj Pán a Zachránce.