Občas jsem slyšel rozhovory, které rozebíraly jak dlouho trvalo Bohu stvoření světa a života. Ano, Písmo hovoří o šesti dnech, ale my lidé si je můžeme vysvětlovat jinak. Je to proto, že si nedokážeme představit, že by někdo, včetně Boha mohl stvořit hory, moře, rostliny, kosmos a život během několika dnů, které známe my. Tedy dnů s 24 hodinami. Tak hledáme odpovědi, které jsou přijatelné pro naší nevíru. Když pak čteme Petrovo, ticíc let je pro Boha jako jeden den, chytáme se toho jako tonoucí stébla.
Jak to tedy je?
Nevím, ale držím se toho, co říká Písmo. Bohu stačilo na vše šest dní. Šest, tak šest.
Za posledních několik měsíců, dva až tři, jsem stačil prožít tolik věcí, myšlenek, citových vjemů, zvratů, záblesků poznání a zjevení, že by to jindy vydalo na několik let. Mohl bych říct, že jsem během tří měsíců stačil prožít několik let. Zestárnul jsem pro to o ty roky? Fyzicky ne, i když tělo by chtělo říct ano. Stále to jsou jen tři měsíce. Přesto jsem „žill mnohem delší dobu“ tím, co vše jsem prožil a získal. Můžeme žít dlouhý život, který bude objemem krátký a opačně krátký život, který bude tím, co jsme v něm prožili, uskutečnili, kolik lidí kolem jsme ovlivnili, tím velmi dlouhým. Písmo o některých lidech píše, že zemřeli sytí dnů. Plní dnů, i když se nedožili více než sedmdesáti. Není to o tom množství let, ale plnosti let. Byla ta léta naplněna? Čím jsme je vyplnili?
Čím je ještě vyplním? Budu umírat sytý dnů, nebo hladový?‘
I můj a tvůj rok může být jako „tísíc?, deset, pět, tři “ roky. Záleží na nás, jak v něm budeme žít.
Nakonec zjistíme, že není důležití kolik, ale jak. Že to „jak“ nám dodává délku našim dnům, nebo je zkracuje, činí dny syté nebo hladové.