A jsem zpět. Po několika týdnech se opět mohu posadit za stůl a psát. Ne, nebyl jsem nemocný, ale stále jsem byl někde na cestě, nebo celé dny jsem měl vytížené od brzkého rána až do večera. To mne unavovalo natolik, že jsem neměl sílu a přiznám se ani chuť cokoli psát nebo řešit navíc. Prostě to byl velmi aktivní měsíc.
Myslím, že vydal za několik měsíců.
Jednou z věcí se kterou jsem se potýkal a ještě potýkám je nemoc a umírání blízkých. Jsme v situaci, kdy vidíme jak odchází někdo v naší rodině , ale také naše kolegyně. Obě na nemoce. Obě jsou jsou na tom skutečně zle a u jedné je z hlediska medicíny nemožné uzdravení a je odsouzená k smrti. A jde to rychle. Jedná se o rakovinu. Protože jsou již staré, očekává se smrt jako samozřejmost. Prostě jednoduše je to stáří. Vyjádřeno slovy: „Dej si věci do pořádku a v klidu umři.“ Nemohu se s takovým postojem smířit. Vím, že my lidé musíme jednou odejít z tohto světa, ale nemohu se smířit s tím, když to je zkrze zákeřnou nemoc. Něco jiného je umřít sytý dnů, odejít k Pánu po tom, co vím, že jsem udělal vše, pro co jsem byl na zem poslaný. Když umírám na „sešlost věkem“, ne na napadení nepřítelem. Občas se setkávám, že se i cirkev přestane modlit za uzdravení dlouhodobě nemocného a nechá ho „odejít“. Někdy je to ovlivněno trápením nemocného, jeho nechutí dál žít, ale také postojem rodiny, která již nemá sílu dále toto nést a požádá o to, aby se cirkev přestala modlit a dovolila členu jejich rodiny odejít. Jsou to velmi těžké situace a velmi bolestivé a není jednoduché se v tom orientovat a rozhodovat.
Ocitl jsem se v podobné situaci.
Je jednoduché se postavit na stranu smrti, na stranu nevyléčitelné nemoci, než bojovat za život. Přesto se zdá, že ti, kteří to vnímají takto, mají legitivní právo na svůj postoj. Není další šance. Je to nezvratné. Je to konec. Je to jen trápení to prodlužovat….
Celou dobu nemluvím o nevěřících, ale lidech z církve.
Mnohokrát jsem slyšel při kázáních, že se máme ptát a přemýšlet o tom, co by v naší situaci udělal Ježíš. Slyšel jsem to od kazatelů napříč všemi denominacemi. Co by dělal Ježíš?
Skutečně co by dělal Ježíš, kdyby se setkal s těmito dvěma ženami. Řekl by jim: „Čiň pokání a umři“? Nebo: „Jsi stará, tak tě nevyléčím“ ? Možná snad by řekl: „Pro staré nemám uzdravení“?
Co by udělal Ježíš? Je napsané, že uzdravil každou nemoc a každý neduch. Vzkřísl z mrtvých Lazara a další, přestože věděl, že stejně jednou umřou.
Myslím, že se nemůžeme vymluvit na stáří, když někdo umírá na zákeřnou nemoc. Je to jen naše nevíra. Je na nás v jaké atmosféře pak člověk je. Zda v té, která přináší stále naději, nebo nevíru. Jak můžeme vidět zázraky, kdžy je nechceme očekávat?

Tak si pořád říkám: „Co by dělal Ježíš?“