Zažili jste někdy, že vás vzal někdo na milost?

Byl člověk, který ve vězení trávil několik let a ještě několik let tam měl zůstat. Dostal však prezidentskou milost. Nechtěl ji však přijmout, protože tvrdil, že byl odsouzený nespravedlivě za to, co neudělal a milost se udílí jen těm, kteří něco udělali a byli odsouzeni spravedlivě.

Nevím, jak to s ním dopadlo. Pochopil jsem však z toho, že milost je skutečně něco nezaslouženého. Na co nemám nárok, co si nemohu získat dobrými skutky, co nemohu vyměnit za slib, že budu dobrý a lepší. Pokud bych to tak udělal, přestala by fungovat milost, ale byl by to nějaký výměnný obchod. Něco za něco, nebo domáhání se nároku. Často tento způsob funguje u nás lidí a především u rodičů vůči dětem a dětí vůči rodičům. Já ti to odpustím, ale musíš se prvně chovat jinak, já ti budu pomáhat, ale ty mi budeš vděčný, já budu stát za tebou, ale jen pokud si ji/ho nevezmeš…

I my sami někdy takovou podmíněnou pomoc nabízíme a myslíme si, že jsme plní milosti vůči člověku. Nejsme. Milost nemá podmínky. Dokonalá, Boží milost je bez podmínek.

Římanům 5:7-8  Sotva kdo podstoupí smrt za spravedlivého, i když za dobrého by se snad někdo i odvážil zemřít. Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. V tom je ta milost. Zemřel, když jme, byli hříšní. Nedával si podmínku, musíš se změnit a já pak za tebe zemřu. Neměl žádnou podmínku, dokonce, ani když věděl, co všechno budeme dělat a jak od něho utíkat. Jsou známé případy, kdy se někdo za války obětoval za jiné. Vzal na sebe vinu, aby nebyla potrestaná celá vesnice a podobně, ale ještě sem neslyšel, že by někdo za druhého obětoval vlastní dítě. Možná se to někde stalo, ale já o tom nevím. Vím ale, že Bůh to udělal.

Je něco, co bychom mohli nabídnout Bohu, abychom to vyrovnali? Ne není. Nemáme nic, čím bychom mohli Bohu oplatit. To je právě ta Boží milost. Je to jednostranná Boží pomoc, dar a oběť ve vztahu k nám osobně. Protože všichni neseme nějaký hřích, všichni potřebujeme tuto Boží milost. Bůh ji dal. Je všude a pro každého člověka. Proč ji však lidé nepřijímají? Nebo jen málo?

Je to tím, že si buď myslí, že nejsou něčeho takového hodni a chtějí si své nepravosti nějak odsloužit, napravit. To však pak zavrhují milost, která se nedá získat dobrými skutky. Ona je a my si jí musíme přivlastnit. Přijmout ji. Pokud se ji snažím nějak zasloužit, přicházíme o ni a nemůžeme ji uvidět, protože se spoléháme sami na sebe a svoje činy více, než na Boží milosrdenství s námi. Pak jsou další, ti ji nejsou schopni přijmout, protože tak jako ten vězeň si myslí, že ji nepotřebují, že jsou dobří a spravedliví. Opět je to spoléhání na svoji svatost, na svoji spravedlnost a na sebe samého. Do té doby dokud to takto vidím, jsem stále pod soudem, ne pod milostí. Když pak přijdou těžkosti, pády začneme si na Boha stěžovat, že není spravedlivý. Je to tím, že jsme nezakusili jeho milost. Protože jsme ji odmítli a chceme být hodnoceni Bohem podle svých skutků, ale tím i podle špatných věcí a ne jeho milostí, která přikrývá a odděluje nás od našich hříchů.

Boží milost nás staví mimo Boží soud.

Efezským 2:8-9  Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás — je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.

Když prezident Václav Havel udělil po svém zvolení všeobecnou amnestii – dal milost všem. Nikdo z tehdejších vězňů se nemohl chlubit tím, že ji dostal, protože byl lepší než ten druhý. Nebo že se ve vězení choval lépe, než ten druhý. Nešlo o to, zda někdo spáchal menší trestní čin, nebo větší. Menší hřích, nebo větší. Všichni dostali od něho stejnou milost. Kdo však se z nich více radoval? Ten, kterému se odpustil jen měsíc, protože za měsíc měl jít domů, nebo ten, který měl ve vězení zůstat ještě pět let. Tak je to i s námi. Jsme vězni své hříšnosti a milost je přímo úměrná s mírou jejího přiznání před Bohem. Pokud se měříme s lidmi, vnímáme, že jsme někdy na tom hůř než oni, jindy lépe. Často pak poukazujeme na jiné. „Ale co on? Já přece nejsem jako oni. To není spravedlivé…“ Máme se však v této oblasti poměřit s Kristem. S jeho čistotou, s jeho spravedlností s jeho svatostí. Pak uvidíme sami sebe ve světle pravdy a také najednou poznáme, jak moc a jak velkou milost Boží potřebujeme, Najednou se nám stane realitou a nebude jenom snem.

Potřebujeme ji přijmout pro naši záchranu, ale také v ní žít a čerpat po celý další život. O tom však zase příště.