Včera večer při cestě z Galanty jsem přemýšlel o námětu na zamyšlení. Věděl  jsem naprosto přesně o čem budu psát  a jak o tom budu psát. Večer jsem přijel unavený, tak jsem to nechal na ráno. A ráno jsem si nemohl vzpomenout, jaké jsem měl připravené téma. Přemýšlel jsem o tom celou cestu na poradu z Pezinku do Bratislavy. A nic. Napadaly mne další témata, ale na to ze včerejška jsme si nemohl vzpomenout.
Až teď, když jsme se vrátili, jsem si uvědomil, že si chci pořídit do auta tužku a blok, který bude přichycený na přístrojové desce, abych si mohl zapsat to, co mne napadne. Často mne za jízdy přicházejí slova k písním. Než však dojedu domů, už jsou pryč.
No a v té chvíli jsem si vzpomněl na to zapomenuté téma. Zapomnětlivost.
Jak rychle zapomínáme. Pokud chceme z našeho domu jet směrem na Bratislavu, musíte projet kolem Kauflandu. Ještě na podzim tam nestál. Před několika dny ho slavnostně otevřeli.
Kdo si však pamatuje, jak to místo vypadalo před tím, než tam Kaufland postavili. Málo kdo si teď na to vzpomene a to se stavěl jen tři nebo čtyři měsíce. Co za rok, za dva. Jen několik jednotlivců si to místo připomenou. Většinou ti, kteří byli s tím místem nějak ve svém životě spojeni. Ostatní rychle zapomenou. A za dvacet roků?

Jakub píše:Jakubův 1:23 -24 Neboť je-li někdo posluchačem slova, a ne tím, kdo je činí, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svou přirozenou tvář; podíval se totiž na sebe a odešel, a hned zapomněl, jaký byl….
Velmi rychle dokážeme zapomenout nato, jak jsme získali spasení. Na to, že víru v Krista jsme nikde nekoupili, ani jsme si ji nikde a ničím nezasloužili, ale přišla do našeho srdce z nesmírné milosti Boží. Zapomněli jsme na to, že není nic v našich životech, co by stálo za to, že by nás  Bůh proto  zachránil. Přesto to  Kristus udělal. Nějak jsme zapomněli na radost, kterou jsme měli z toho, že je to On, kdo nás dostává ze zdola nahoru, kdo mnění naše myšlení, charakter a celý náš život. Zapomněli jsme na to, jak jsme byli zaplaveni jeho láskou, když jsme vyslovovali jeho jméno Ježíš.
Je tak snadné zapomenou, když přijdou starosti, všednost každodennícho (byť křesťanského) života, nemoce, protivenství,…
Zapomeneme na to stejně rychle, jako lidé zapomněli na obraz místa před stavbou Kauflandu.
Přesto v nás zůstává učení o milosrdenství, svatosti, poslušnosti. Ale nejde to, tak se začneme obracet na příkazy, úkony, tradice v naději, že nás z toho dostanou, že skrze ně budem milosrdnější, laskavější, dobrotivější, svatější… Dokonce se začneme na tento obraz spoléhat a ještě více se učit o Bohu a Kristu.
I tak ale vnímame, že nám stále něco chybí.
Náš Pán o tom hovoří ve Zjevení: Zjevení Janovo 2:3  Máš vytrvalost a snášel jsi těžkosti pro mé jméno, a nezemdlel jsi.
Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku. Rozpomeň se, odkud jsi spadl, učiň pokání a začni jednat jako dřív!
Jakub pokračuje: 25  Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, kdo se nestane zapomnětlivým posluchačem, nýbrž činitelem skutku, ten bude blahoslavený ve svém jednání.

Vzpomeňme si na to, co pro nás Ježíš udělal  a jak nás to přemohlo natolik, že jsme byli ochotni pro něj všeho. A dnes?
Po letech. Kde je naše ochota?
Nejlepším připomínámím je neustálý život z Boží milosti. Pokud se navrátíme pod tuto milost, navrátí se nám opět skutečný obraz Krista a jeho odraz na nás. Nepřemýšej stále o tom, jestli si něco od Boha zasloužíš, nebo ne. Jestli tě chce potrestat, nebo ne. Prostě se schovej a žij pod jeho milostí. Milost neoceňuje zásluchy, ale přikrývá a dopolňuje nedokonalost.
Užívej si to a nebudeš muset se rozpomínat, protože to budeš mít stále.