Četl jsem jeden článek ve kterém D.L.Moody vypráví orientální příběh. Je podobný Ježíšovu vyprávění o hřivnách. Pokusím se ho ho volně přepsat. Jeden člověk odjížděl na dlouhou cestu. Proto vzal čtyři pytle pšenice a rozdal po dvou dvěma svým přátelům, aby se o ně postarali po dobu, kdy bude na cestách. Když se za několik let vrátil, první přítel ho zavedl do sklepa, kde byly ty dva pytle pšenice. Pšenice však za tu dobu ve sklepě zplesnivěla. Druhý ho zavedl před obrovské pole, plné dozrávajícího obilí. „Toto jsou ty dva pytle obilí a to, co zněho časem vyrostlo. To vše je tvoje.“
„Vidím, že jsi opravdový přítel, já si z toho vezmu své dva pytle a ostatní je tvoje“, zněla odpověď člověka, který mu svěřil do opatrování své odva pytle obilí.
Z některých mých článků, nebo pohádek se člověk může mylně domýšlet, že jsem proti vzdělaní, inteligenci, určitému postavení ve společnosti apod. Ne nejsem. Naopak si myslím, že bychom měli usilovat o větší vzdělávání se, o větší poznání i postavení. To, na co však upozorňuji je, abychom si uvědomili, že není naší zásluhou, když toho dokážeme dosáhnout a nemělo by nám to dávat nadřazenost nad jinými, nosit nos vzhůru a především si nebrat osobní zásluhy.
Jako lidé se dostáváme do dvou extrémů. Jeden je, že nic nechceme dělat, ať do udělá Pán. My máme jen čekat, až to přijde udělat. Na druhou stranu jsme také v extrému, když si začneme myslet, že to záleží jen na nás, protože my jsme ti jediní schopní a dokonalí a tak se snažíme udělat všechno sami po lidsku.
Rád bych, abychom si uvědomovali několik věcí:
- Naše postavení, naše obdarování a jeho používání, naše práce na jeho růstu a zdokonalování, naše sečtělost, náš um tvořit rukama, naše inteligence, náš selský rozum a ani moudrost Šalamounova, nás nepřivede ke spasení a nedovede nás do Božího království. Je to jen a jen Ježíš. Bůh sám, který nás omilostňuje. Potřebujeme k němu přicházet jako k jediné naději.
- V tom příběhu je řečena jedna důležitá věc. Když ten, který se vrátil, aby si vzal ty dva pytle pšenice zpět a pak stál před polem zasetého obilí, řekl: „Vidím, že jsi opravdový přítel…“
Opravdový přítel. Mohu mít dary a schopnosti od Boha, ale jen jestli ho miluji, budu schopen je použít pro něho a k jeho slávě a ne ke své a ke svému prospěchu.
(I Ježíš v podobenství o hřivnách říká tomu, který dary rozmnožil, .. služebníku dobrý.. .)
Být přítelem a milovat je více, než se snažit být spravedlivý, protože se bojím. (Lukáš 19:20-21) Přítel a láska dělá více, než musí, protože myslí na dobro a na to jak dělat radost tomu, koho miluje a kdo je jeho přítelem. Pokud je naším přítelem a tím, koho milujeme Bůh, budeme se snažit rozmnožit vše, co nám dal k jeho slávě a k dobru jeho království. Bude to pro nás přirozené a nebude to nesnadné. - Bůh ví, co potřebujeme a tak dary, které nám dal používá i k zajištění našich potřeb. Bůh vlastně nic nepotřebuje, skrze něho a pro něho všechno je. Jde tu o to, aby byl skrze vše, co děláme oslaven On, ne člověk. Aby lidé, kterým skrze ty dary sloužíme, at již duchovně, praktickou pomocí, skrze postavení, které nám dal, mohli říci: „Bůh je dobrý. Chvála Bohu.“ A někdy i za tebe Bohu děkovat. To jsou ty dva pytle pšenice, které si bere zpět. Zbytek pole ti nechává. Nechá k jeho slávě.
- I to, že dokážeš ty pytle rozmnožit, tvá láska a touha po přátelství, tvá vytrvalost, věrnost a vše, co si myslýš, že tě dělá jeho obdarovným přítelem, je zase a zase jen od něho.
Máš své dva pytle. Jak velké pole z nich vzejde?