Psal jsem o mostech. Rád bych se u tohoto tématu ještě zdržel.
Viděl jsem dva mosty, které stály osamocené. Jeden nad řekou. Ten byl železniční. Druhý nad údolím, ten měl sloužit autům. Oba měly jedno společné. Nikdy po nich nic nepřejelo.
Mělo to jednoduchý důvod. Nikdo k nim nepostavil železniční trať ani cestu.
Můžeme se se snažit postavit most, který bude vypadal moderně, splňovat všechny bezpečnostní požadavky, dokonce neošidíš materiál při stavbě a přesto se můžeš namáhat marně, pokud stavíš most tam, kde nikdy nepovede cesta.
Mosty mají svůj specifický úkol. Umožnit cestovat přes místa, přes které se cestovat nedalo, nebo podstatně zkrátit cestu, aby se úsek nemusel objíždět desítkami kilomotretů. Někdy i stovkami kilometrů.  Některé při dálnicích se staví proto, aby křížovatky nezpomalovaly provoz na dálnici, nebo rychlostní cestě. (Zažil jsem rychlostní silnici v Polsku, kde každých 5 km byla světelná křižovatka, protože stát kdysi nechtěl investovat do stavby mostů.) Proto se musí most stavět na konkrétním místě. Nemůžeme se rozhodnout, že ho postavíme o dvacet kilometrů dál, protože je tam mírnější svah, nebo řeka. Most by ztratil smysl, protože by cestu nezkrátil a možná by byl u mírných kopečků zbytečný.
Proto je stavění mostů náročné. Většinou se staví v extrémních podmínkách. (I stavba mostu přes dálnici, je stavba v extrémních podmínkách)

Podobně je to se stavbou duchovních mostů, po kterých mohou lidé přicházet blíž ke Kristu, blíž navzájem k sobě osobně, přicházet jedna společenská, sociální, etnická skupina k druhé. Jsou to mosty ke smíření, odpuštění, k pochopení a poznání – k lásce. K lásce Boží a lásce Boží projevované skrze nás.
Často chceme stavět mosty tam, kde již mosty stojí, nebo kde nejsou potřeba. Je to jednodužší, protože tam je nejmenší odpor a nejsou tam extrémní podmínky. Při stavbě duchovních mostů jsi nejen jako ženista, který staví most ve válečném prostředí, pod palbou nepřítele, ale také stavíš v prostředí, kde je tvrdá skála, do které musíš vyhloubit základy pro pilíře mostu, v prostředí dravé řeky, do níž musíš položit pevné základy, aby most obstál… Stavíš v místech odporu, protože, když most postavíš, znamená to průlom a místo, po kterém mohou lidé přijít ke smíření s Bohem a tím také i ke smíření navzájem. Většinou stavíš sám, protože mosty se staví ve chvílích, kdy tam ještě nevede silnice a stavaři silnic jsou daleko. Dlouho nikdo nevidí tvou práci a nedává jim smysl (protože tam ještě nevedou silnice), ale ty víš.
Abys mohl stavět most, musíš mít přesné plány jak, který most postavit a především kde, aby jsi nepostavil mosty, o kterých jsem napsal na začátku. Musíš mít zjevení – plán od Boha. Také nesmíš improvizovat, ale musíš být Pánu poslušný, jinak hrozí, že most jednou spadne. Mít dobré ochranné pomůcky, protože pracuješ v extrémních podmínkách a na území nepřítele, kde jsi často sám a mnohy nepochopený od svých sourozenců (duchovní zbroj, ovoce ducha, duchovní dary). Musíš stavět v pravý čas, aby až se dostaví silnice a začnou po ní chodit a jezdit lidé, byl most postavený. Neočekávej vděk a pochvalu, protože lidé, kteří jedou po silnici nevidí jak je most velký, vysoký, jak náročný byl terén. Dokonce někdy nezjistí, že jedou po mostě. Jedou totiž pořád po silnici. Berou to jako samozřejmost. Máš však hojnou odměnu u Pána.
Pokud stavíš Pánovy mosty, stavíš je v jeho síle, moci, lásce. Je to on, kdo poráží napřítele na druhé straně mostu a sám ho staví naproti tobě. Staví ho rychleji než ty, proto větší část postaví on, ne ty. Na tobě je začít stavět a dodržet jeho plán.