Dopadl zlehka na zem. Konečně svobodný. Celý život, který si pamatuje, byl svázán v jedné knize. Většinou byl ve tmě. Jiní na něm plnou vahou leželi a i on s ostatními zase na jiných. Je pravdou, že někdy z času na čas se mohl protáhnout, když člověk začal listovat knihou, ale nebylo to zas tak často. Teď byl volný. Sám. Mohl si dělat, co chtěl.
Využil toho, že se uvolnil z lepidla, když s ním člověk nešetrně otáčel. Až na jeden malý kousíček ho vyrval z lepidla.  Dost to bolelo. Ale stačilo zatnout zuby a vyškubnout se i z posledního sevření. Najednou byl volný. Letěl k oknu a…. Ta nádhera. Ta svoboda. Ten rozhled, když ho vítr nesl vzduchem. Nikdo na něm neležel a nemusel se dělit o prostor s ostatními listy. Připadal si jako král. Všechno má u svých nohou, tedy spíše pod svými očíslovanými rohy. Dělal ve vzduchu neuvěřitelné kousky. Nahoru dolů, otočky všemi směry. Užíval si to.
Pak vítr ustal a on se snesl na zem. Teď tady leží. Po stromem vedle potoka. Kousek od velkého mraveniště. Je večer a je unavený z tolika nových věcí. Usnul. Vzbudila ho nepříjemná zima.

„Co je? Kde to jsem? A už vím. To bylo skvělé. Ale proč je mi taková zima? No tohle, já jsme celý vlhký. Takhle se za chvíli začnu rozpadat, nebo se mne chytne plíseň!
Kdo mne to šimrá? Au! Teď mne někdo kousnul. To ten mravenec a nese si kousek mne. Co to děláš !?! Hej, počkej! Vrať mi to! To je moje číslo. Jak teď někdo pozná, kam patřím.“
Rána,.. něco těžkého dopadlo vedle listu.
„Co to ten datel udělal. Celého mne odloupl od stromu. Co budu teď dělat. Já mám být na stromě a ne tady na zemi. Takhle tady ztrouchnivím a mravenci si ze mne budou stavět domky. Co já si počnu. Co já si počnu!“
Kus spadlé kůry stále naříkal. Dlouho naříkal. Listu to začalo vadit a rozhodlo se, že ho okřikne.
„Co ty tady fňukáš. Jsi skoro doma. V lese. A co já? Já místo abych byl ve své knize, v suchu v knihovně, nebo v rukou člověka, kterému dávám potěšení, tady ležím ve vlhku, nemohu se pohout, nikdo mne již nikdy neotočí, nepřečte. Jsem odsouzený k tomu, abych tady ležel dokud se nerozpadnu nebo dokud mne mravenci celého nerozkoušou.“ Jeho stěžování bylo přerušeno lehkým dotekem. To si na něj sedlo pírko.
„Co ty tady?“  Jak jsi se sem dostalo? Nemůžeš se posunout, ať na mne neležíš?
„Nemohu. Dopadlo jsem, kam jsem dopadlo. Nevidíš? Já jsem nejkrásnější pírko na světě.  Tedy bylo jsem krásné, nejkrásnější pírko na mém ptáku. Chtělo jsem se všem ukázat, jak jsem dokonalé. Prodralo jsem se přes všechna pírka až na okraj křídla. A pak on zavadil o větev, ta mne vytrhla a teď jsem tady. Komu se tady mohu líbit? Komu ukazovat? Já ubohé pírko, které mělo být tím nejkrásnějším, teď tady ležím pod stromem. Teď tady budu čekat s vámi na smrt.“ Když pírko vyslovilo slovo smrt, všichni tři se lekli.
List si začal vzpomínat. „Ten člověk, v jehož knize jsem měl domov, v ní četl něco o tom, že existuje království, kde je věčný život. Pokud najdeme to království, nezemřeme!“
„No a co jsi ještě slyšel?“, ozval se po dlouhé době kus kůry.
„Něco četl o živé vodě. O nějaké řece, nebo proudu. Nevzpomínám si, to bylo napsané na některém z mých bratří.“
„Podívejte, tady je řeka, tak do ní skočíme a odnese nás do toho království. My se tam dostaneme, jen se do toho musíme pustit. Když do toho dáme veškerou sílu, tak se tam dostaneme“, s nadšení volalo pírko. Snažilo se nazvednou, aby se mohlo v lehkém vánku dostat do potoka. Podařil se mu to, lehce dosedlo na hladinu a proud ho rychle odnesl. „Tak to já musím také“ zvolal kus kůry. Rozhoupal se a zakutálel se do vody.  „Už plavu! Sláva! za chvíli budu v tom království!“
„Skoč za mnou“ volal na list. Jeho volání bylo slyšet již z dálky a skoro zaniklo. List zůstal sám.
„Jim se to řekne. Copak já mohu skočit do vody? Vždyť se rozpustím. Barva se smyje. Pak mne již nikdo nebude číst.
Jak to jen bylo v té knize. Mám na někoho zavolat a budu živ? Tak nějak to bylo. Jen kdybych si vzpomněl na koho. Počkat, něco si pamatuji. On o sobě říkal že propustí zajaté na svobodu, slepým navrátí zrak a chudým se zvěstuje evangelium. Tak to bylo. A je to pro mne? No je. Určitě. Já jsem slepý, protože jsem neviděl jak dobře se mi žilo, jak jsem měl smysl a teď? Jsem vzajetí nikam nemohu, jsem tady zapomenutý. Jak chudý jsem. Ach jo. Ale on povídal, že když v něho někdo věří, bude mít věčný život. Tak já to zkusím.“
List se začal vlnit jak nabíral sílu, aby začal volat.
„Pomóóóc! Zachraň mne. Nevím, kdo jsi, neviděl jsem tě, ale volám k tobě, zachraň mne. Potřebuji tě. Jsem slepý, chudý, zajatý, zlomený. Pomoz mi, prosím.“
Najednou se začal zvedat vítr.  Nejdříve list osušil od ranní rosy, pak ho lehce nadzvedl a smetl mravence, kteří po něm šlapali. Pak zesílil a vynesl papír do oblak a nesl ho dál od lesa. List uviděl pod sebou potok a v něm pírko, které se zaseklo mezi kameny.
„Musím se z toho dostat. Musím se více snažit a podaří se mi to.“ Volalo pírko na sebe, ale čím více se snažilo, tím více bylo uvězněné v kamení. O kousek dál list uviděl kůru, jak se točí ve víru pod splavem. Slyšelo jak si kus kůry stále opakuje: „Musím do toho dát více síly, abych se z toho dostal, více síly, více síly.“ Čím více síly do toho dával, tím více se od něho oddělovaly kousky kůry a byl menší a menší a slabší a slabší.
List se pomalu začal snášet k zemi. Dopadl před lavičku k nohám nějakého člověka. Ten se sehnul a vzal list do rukou. Začetl se a pak se začal radovat a volal: „Děkuji ti Bože, za to, co jsi mi poslal! Teď jsem pochopil. Děkuji!“ Pak papír vyhladil a opatrně ho odnesl domů. List si zarámoval a pověsil na dveře, aby ho měl vždy na očích.
I list začal děkovat, ale kladl si otázku: „A co je vlastně na mě napsáno?“

I ty si kladeš stejnou otázku? Pokud tě to ještě nenapadlo, pak tady je to, co visí u toho člověka na dveřích:
Ne silou ani mocí, ale mým Duchem, praví Hospodin zástupů.