Minule jsem psal o tělu, dnes se zaměřím na duši. Co je v Písmu myšleno duší? Asi záleží také na překladu, ale budu se zabývat tím, co říkají české překlady.
První význam duše v Písmu je život, živý tvor.  Například výraz „každá živá duše“. Tedy každý, kdo žije. Někde je vyznačen rozdíl mezi živými tvory, které duši nemají a těmi, které duši mají (Zjevení 8:9), jindy jde o všechny živé tvory včetně zvířat (Zjevení 16:3). Nejčastěji se vztahuje na živého člověka. V některých překladech a především v knihách staré smlouvy se objevuje místo duše duch, ale jedná se též o život.
Druhý významem duše je naše nitro. Opět v knihách staré smlouvy se mluví jak o duši, tak o duchu člověka. Davidovy Žalmy jsou plné duše, které volá po Hospodinu, touží po Hospodinu, je sklíčená, trápená, ta, které se přikazuje, aby chválila Boha apod.
Když jsem byl malý, byly pro mne duší vaky vánočního kapra (odborně plynové měchýře, kterými reguluje ryba svou polohu nahoru, dolů). Pak jsem si několik let takto nějak představoval „dušičku“. Ale i ta byla hmotná na rozdíl od té lidské duše, kterou Bůh stvořil.
Židům 4:12 je napsané:  Neboť Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce.
Přestože jsou často spojované výrazy duše a duch člověka v jedno, novozákonní pohled je rozděluje. To můžeme vidět právě na tomto verši. Dá se oddělit od sebe skrze Boží slovo.
Duše se drží těla. Duch touží  po Bohu a spojení Duchem svatým.
Je těžké pro člověka rozlišit, kdy vnitře slyší touhy duše a kdy ducha. K tomu potřebuje Boží slovo, které jde až na samou podstatu. Musíme si uvědomit, že se jedná nejen o Písmo, ale také živé slovo od Boha skrze kázání, vyučování nebo proroctví, které je s ním (Písmem) v souladu.

Duše je část vnitřního člověka, která si ukládá zkušenosti těla. Příjemné i nepříjemné. Nejen, že si je ukládá, ale také se snaží podle nich řídit celé tělo. Tím chce, aby tělo dělalo to, co je jí příjemné. Tělesně příjemné. Tím se stává závislá na tělu a jeho schopnostech tyto „příjemné“ věci – touhy naplnit. Skrze tělo získává tělesné zkušenosti a vjemy, pocity, které z těchto zkušeností vznikají. Duše se nechce vzdát těla. Bere ho jako zdroj všeho, co má. Bojuje o tento pozemský – tělesný život, který ji vlastně „živí“. Aspoň to tak duše cítí.
Asi bychom mohli diskutovat o dědičnosti, která má na duši také vliv. (Je dnes vědecky prokázané, že vlivem negativního života /alkoholismus, drogy a další závislosti, včetně závislosti na internetu, pornografii…/ mají vliv na změny /poruchy?/ v genetickém kóku. Tato změna, jak bylo prokázané, se pak přenáší až čtyři generace, než se opět srovná.)

Když se pozorně začteme do Písma, zjistíme, že duše nemůže existovat bez těla. O pozemském tělu víme, že se rozpadne v prach. O duši víme, že někam odchází, aby dříve nebo později získala opět tělo. Tentokrát duchovní. Také víme, že nejdříve vstanou mrtví v Kristu (1.Tesalonickým 4). Ve Zjevení čteme o nespočetném zástupu v nebi těch, kteří jsou oblečeni v bílá rouha v rukou mají palmové listí a chválí Boha. Tedy mají již nová těla. Není to jen duše. Ve dvacáté kapitole se dovídáme, že duše lidí, kteří oživli a kralují (na zemi) s Kristem tisíc let. Toto kralování určitě nemohlo být míněno jen v duši. Duše musela získat opět tělo. Jan o tom píše, že oni ožili. Píše o tom jako o prvním vzkříšení a ti, kteří byli tady vzkříšení, pak nemají podíl na druhé smrti. (tedy celá cirkev Kristova).
Ostatní mrtví neožili, dokud se nenaplní těch tisíc let.
Teprve pak dojde ke konečnému zničení země a všichni mrtví stojí před  Bohem. Z minulé (19) kapitoly víme, že byli i tito lidé opět obživeni, aby přijali soud (tedy museli opět stát v nějakém duchovním těle před Bohem). Pak byli vrženi, pokud nebyli nalezeni v knize života, do ohnivého jezera, kde bude již i ďábel. (Druhá smrt.)
Dostal jsem zajímavou otázku. Když budeme mít nové tělo, pak si již nebudeme nic pamatovat z pozemského života. Začneme odznovu, jako na čistý papír i v naši duši?
Co se týká církve, tak nevím. Myslím si, že ani nebudeme mít čas ani chuť se vracet do minulosti, protože bude s Kristem. To zastíní vše.
U těch, kteří budou vzkříšeni k soudu si naopak myslím, že oni budou vědět všechno. Není možné někoho soudit, aniž by si pamatoval to, za co je odsouzený. (Často ani pozemský soudce neodsoudí člověka, který ztratil paměť.)
Proto si myslím, že to budou vědět velmi dobře.

Pokud čtu o duši a konci, vyvstvá mi několik věcí:
– pokud je druhá smrt, musí být i druhý život (nemůže zemřít to, co je již mrtvé),
– vzkříšením se rozumí oblečení duše do nového těla,
–  je více míst, kam mizí duše : „A moře vydalo mrtvé, kteří v něm byli, i Smrt a Hádes vydali mrtvé, kteří v nich byli, a každý byl souzen podle svých skutků – tedy ti, kteří neuvěřili v Krista. – Zjevení 20:13-14,
ale je také ráj- místo, kde je Ježíš? místo pro duše věřících, kteří čekají na vzkříšení – duchovní těla? – Ježíš mu řekl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji. Lukáš 23,43
– je jiná sláva vzkříšení těch v Kristu – vzkříšeni skrze Ducha svatého,
– a je jiné vzkříšení k soudu a k uvržerní do ohnivého jezera.

Pokud se zabývame tímto tématem, můžeme se dostat do mnoha slepých uliček, do mnoha neznámych věcí, které nemůžeme nyní pochopit. Dokonce to může těm, kteří jsou slabší ve víře přinést nepříjemný tlak.
Není potřeba všechno znát.
Je jeden dobrý recept:
Znát vůli Boží pro nás a plnit ji. Slyšet hlas našeho Pastýře Ježíše Krista a také ho poslechnout a dělat to, co říká. Pak nám může být jedno, co bude. Máme totiž zaslíbení, že budeme na věky s ním. Máme zaslíbení nebeských příbytků.
Jan 14:1-3  „Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce jsou mnohé příbytky. Kdyby nebyly, řekl bych vám to. Neboť vám jdu připravit místo. A odejdu-li a připravím vám místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.