Vracím se k tomu, co jsem před několika dny slíbil: že budou následovat zamyšlení o duši a o tom, kam odchází po smrti.
Odpověď částečně dostaneme, když si objasníme pojmy, které máme v Písmu. Písmo mluví o člověku jako o  tělu, duši, (živá duše), duchu a také musíme mluvit i Duchu svatém.

Co je tělo? Tělo je schránka pro duši a ducha a Ducha svatého. Bůh učinil člověka z prachu země – tělo. Teprve pak mu vdechl život – ducha (duši). (1.Tesalonickým 4:4, Římanům 9:23, 2.Korintským 4:7,…)
Dnes v nemocnicích udržují na přání pozůstalých tělesné funkce člověka – krevní oběh, dýchání apod., přesto člověk je mrtvý. Nemá duši. Nemyslím tím umělý spánek, ani čas strávený v komatu, kdy člověk může sylšet, co mu jiný povídá. Jde skutečně o stav smrti, kdy se ještě lidé snaží udržet některé tělesné funkce zemřelého. To dávám za příklad těla, jako schránky pro duši a ducha člověka. Smrt těla nastává tedy tím, že odchází z těla duše a duch člověka. Tělo se pak rozpadne. Ať je pochováno, nebo spáleno, nakonec končí opět jako prach země.
Pokud je tělo natolik poškozené, že nemůže být dále schránkou pro duši, nastává smrt. Ale také nastane tím, že duše, duch člověka je povolán odejít a tělo bez ní umírá, i když fyzicky nemá žádný problém.
Pouze ve dvou případech v Písmu byli lidé vzati s tělem a s duší, duchem (a Duchem) do nebe. (Enoch a Eliáš) Podobné zaslíbení májí věřící v Krista, kteří se dožijí doby, kdy zazní polnice a oni budou vzati přímo i s těly (a promněněni) z této země.

Možná si někdy můžeme klást otázky:“Potřebujeme tedy tělo, když se rozpadá? Nemůžeme být pouze duší, nebo duchem? Nemůžeme být rovnou v duchovním tělu?“
Pavel píše, že je prvně tělo „duševní“- pozemské, tedy první Adam, který byl z prachu země. Pak teprve může být tělo duchovní – nebeské. První člověk je ze země a všichni jeho potomci (úkolem Adama a Evy bylo mít také potomky),  druhý člověk (Pán) je z nebe a takovou podobu nesou i ti, kteří v něho uvěřili.
Abychom mohli uvěřit, svobodně se rozhodnout pro Pána, musíme se narodit v těle. Bez tohoto života se nedá vstoupit do Božího království. V těle se rozhodujeme, kde chceme trávit věčnost.
Proč to Bůh učinil právě tak, nevím. Vím však, že je to tak dobré, protože vše, co Bůh činí je dobré!
Z lidského hlediska Bůh učinil člověka k obrazu svému – dal mu svobodnou vůli se rozhodovat. Když se člověk rozhodl špatně, dal mu šanci vše napravit tím, že uvěří v jeho Syna, Ježíše Krista. To se však neobejde bez toho, abychom měli tělo, které umírá. (I Kristus musel mít tělo, které umřelo a bylo pohřbeno). Kdybychom neměli tělo a byli jen duší a duchem (i Bůh mluví o sobě, že má duši a Ducha, ale o tom až při zamyšlení o duši, duchu a Duchu)
nemohli bychom tělesně umřít, kdyby se Ježíš nestal také plně člověkem, nemohl by za nás zemřít a my bychom skončili společně s padlými anděli v ohnivém jezeře. Proč? Protože duše a duch neumírá, nedalo by se vše napravit. Jednou Bůh řekl, že odplatou za hřích je smrt. A to platí. Navíc jsme všichni potomci Adama a Evy jen díky tomu, že je Bůh stvořil v těle.
Z Božího hlediska snad můžeme částečně najít odpověď ve verších:  Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic , co je… (Jana 1:1-3…)
Moje osobní odpověď na to je, aby se Bůh oslavil a oslavil svého Syna Ježíš Krista před vším světem (jak pozemským, tak duchovním).
Konečnou odpověď nejspíše dostaneme až od samotného Pána, kdy budeme tváří v tvář. Tedy ovšem, pokud nás to pak bude ještě vůbec zajímat.