Po několika letech práce s lidmi, nebo při službě  lidem a s nimi  člověk prochází několika fázemi. Když přijdeme poprvé do služby, je všechno skvělé, lidé nad očekávání a služba je tím jediným, co bychom chtěli dělat. Po několika měsících se to mění.
Časem zjistíme, že mnoho lidí nás zneužívá, narážíme na lhostejnost a sobectví. I ti, kteří o sobě říkají, že jsou křesťany, nás zrazují a zraňují, pomlouvají a nejsou schopni vděku. Zjistíme, že je to jiné být křesťanem v neděli a jiné každý den osm hodin v práci. Najednou se cítíme potlučení a především hořkneme. Ale o tom jsem již psal.  Dnes chci poukázat na jednu věc, kterou si neuvědomuje.
Někteří časem najdou svůj recept na to, jak se s tím vyrovnat a nezahořknout a nestát se nepříjemným, nevrlým a otrokem.
Jednoduše se stanou lhostejným ke všem těm drobným, nebo větším zraněním, obléknou se do zbroje lhostejnosti. Všechny tyto nepříjemné věci začnou brát jako malichernosti, přes které se přenášejí. Naučí se je nachat stékat po sobě, aniž by se nechali jimi nějak zranit. Ať je to nevděk, závist, zloba, zranění apod. Vypadá to na povrch skvěle a dokonale. Můžeme mít rádi i ty, kteří nám ubližují. Je to však skutečná láska,  nebo jen z nouze cnost?Láska je o obětech, k těm patří i bolest ze zranění, uražení, ponížení apod. Láska je to, že i přes tato zranění jsem pro lásku Boží ve mě k člověku ochoten znovu sloužit, znovu ráno vyjít k lidem. Pak začne proudit láska. Tak jako my máme důkaz Kristovy lásky k nám v krvi a kříži Krista, tak důkaz naší lásky k jiným je v naší oběti – i přes bolest a zranění a v tom je ta oběť, skrze kterou dokážeme jít s nimi dál, nebo jim dále sloužit.

Rozdíl mezi prvním přístupem a druhým je v tom, že v tom prvním chybí Kristův  a také náš kříž.