Omlouvám se těm, kteří čekali pokračování o Božím království. Téma, které bude (kam odchází lidé po smrti) potřebuje více času na přípravu, aby se mu dalo jednoduše rozumět. Jde více o vyučování, než zamyšlení. Teď se mi však nakupilo mnoho dalšího psaní a především pracovních povinností. Tak bude na stránkách v pondělí nebo v úterý.

Možná právě pro množství nakupených povinností, bych se chtěl zamyslet nad tímto tématem. Často bych mohl život přirovnat ke kolotoči. Osobně na kolotoče nechodím, protože se mi na nich točí hlava a za malou chvíli je mi zle. Obdivuji ty, kteří to dokážou i několikrát za sebou. Kolotoči života se však těžko vyhýbá. Den za dnem do práce, povinnosti práci, pak z práce domů, povinnosti doma, vyspat se a opět do práce… Sobota je na dodělání toho, co se nestihlo během týdne. Někdy vyjde čas na výlet, osobní věci. Pak den volna (možná, záleží kolik máte dětí), někdo jde do církve a opět ráno do práce …  Co pak mateřská s několika dětmi. To není ani sobota ani den volna. Člověk si nejdříve říká, to je dočasně, přijde jiný čas a bude volněji. Ožením se/ vdám se a budeme na mnoho věcí dva a nebudu sám/sama. Pak si říká, že bude dobře až děti odrostou. Pak až odrostou vnoučata.  Bude dobře v důchodu, konečně se zastavím, ale…
Kolotočem nemusí být jenom povinnosti. Můžeme po práci chodit sportovat, nebo za přáteli, bavit se a pak opět do práce  a bavit se a do práce a ….  Pozdě zjistíme, až již nemůžeme, že z toho kolotoče jsme toho moc neviděli. Jak se točil, bylo to nějak rozmazané, a jak se otáčel pořád dokola, všechno se to časem slilo v jedno a nejednou je spousty roků pryč a…?  A co? Cítíme, že  něco uteklo? Nebo jsme něco zmeškali?
Pokud se podobně začneme ptát, pokud máme pocit, že nás život „semlel“, že bychom chtěli seskočit z toho kolotoče, pak je to nejspíše proto, že jsme během života nezjistili to, proč vlastně žijeme. My osobně. Co má být, nebo mělo být smyslem toho našeho života.
Šalamoun došel k marnosti. Všechno je v životě nakonec marnost. A on prošel vším. Mohl si dopřát vše, co svět dával, mohl si splnit každý sen. Přesto přišel k tomu, že věci i život jsou marnost. Až na jedno. Pokud život není prožitý s Bohem. V něm člověk nachází naději pro budoucnost a On dokáže z toho kolotoče udělat něco, co dává smysl našemu životu, abychom si jednou neříkali: „A nebyla to všechno marnost?“

Nejde tedy o to, jestli jsme na každodenním kolotoči, nebo z něho čas od času seskakujeme, ale spíše o to, jestli v tom všem nás doprovází Bůh, Kristus a Duch svatý.  Možná si říkáš, to vím. Jsem křesťan a Šalamouna a jeho Kazatele mám přečteného, ale přesto je důležité si to připomínat, když se začnu trápit, nebo trápit druhé pro věci, které stejně pominou, jsou dočasné a nejsou důležité. Je mnoho věcí, na kterých za každou cenu stojíme, lpíme na nich jako na něčem podstatném pro náš život a které nám přitom berou čas a radost z toho, že Bůh je s námi. Nejen sobě bereme, ale to horší je, že skrze to i druhým kolem nás. Dokonce nás zaslepí natolik, že nejsme schopni vnímat Boží přítomnost.

Vždy je to na nás se rozhodnout, co je důležité. Žít v Boží přítomnosti, nebo se nechat točit životem bez něho,  Pokud se rozhodnu pro to první, pak určitě jednou odejdu „sytý dnů“.

.