Efezským 4:29  Z vašich úst ať nevychází žádné špatné slovo, nýbrž jen takové, které je dobré k potřebnému budování, aby dalo milost těm, kdo je slyší.
Jinými slovy mějme slova milosti, protože ta budují,
Mnohokrát přemýšlíme, co komu říct, abychom neurazili a nezranili, abychom pravdu neřekli tak natvrdo. Někdo naopak nepřemýšlí a „nandá to“ tak, jak to z něj vypadne. Hlavně, že je to pravda. Jindy věci příli zaobalujeme, že vlastně pak ani sami nevíme, co jsme chtěli říct… Tady máme jednoduchý návod.
Když mluvíme, mluvme slova milosti.
Jaká to jsou?
Není to v konkrétních slovech, ale v postoji srdce.
„Vždyť ústa mluví z přebytku srdce“  Matouš 12:34
Naše srdce se rychle uráží, je často vztahovačné, zranitelné, proto se se brání útokem, je urážlivé … Z takového srdce nemohou vycházet slova milosti, která budují.
Jak často se člověk nechá nachytat, aby právě v takovém stavu srdce reagoval na situace, odpovídal na nepříjemné otázky, nebo jen tak byl nepříjemný, protože tam uvnitř nemá dostatek milosti, ale je tam hořkost, únava, strach, nebo prázdno. Je lepší v takových chvílích mlčet, než mluvit a bořit.
Ale ruku na srdce, to bychom asi většinu života promlčeli.
Vlastně pro stav našeho srdce a toho, co zněj právě vychází, vzniká nejvíce konfliktú ve vztazích.
Srdce je zrádné. Během několika vteřin, minut, hodin se dokáže změnit a naopak je pak přívětivé, ochotné, láskyplné a pak opět ho něco zraní, urazí… Podle toho budujeme, nebo boříme. Často stále budujeme, co jsme před tím zbořili a boříme. Dokolečka dokola.
Máme dvě možnosti. Buď raději nebudeme mluvit, něž nemluvit slova milosti. To však z nás udělá němé tvory.
Nebo můžeme na sobě pracovat. Uvědomovat si svůj stav srdce. Často se mi stává, že mé srdce napatří k těm milostivým. Pokud to tak nechám, musím počítat s tím, že tento stav se odrazí i na tom, jak budu mluvit s ostatními kolem mne. Určitě nebudu mít v ústech slova milosti, která budují. Navíc to poroste.
Potřebuji vidět a přiznávat skutečný stav srdce. Pak s tím mohu vědomě něco udělat. Volat k Bohu. Dát prostor Duchu svatému. Rozhodnout se pro změnu. Žehnat, žehnat, žehnat. Sobě a svému srdci, ale také těm, kteří jsou přčinou mého zranění, uražení apod.
Možná odpustit. Někdy stačí jen se modlit  v jazycích a nezačít hned mluvit. Nereagovat ihned. Udělat si čas. Dát prostor duchu svatému, aby mne zklidnil, abych mohl mluvit jeho slova.
Někdy stačí jen to uvědomění si situace. často zle mluvíme jen proto, že jsme vyrušeni od svých zálib, nebo práce. (Což se právě stalo, proto mne to napadlo) To mohu jednoduše ovlivnit, když o tom vím.

Pro mne je toto velkou výzvou, protože chci být tím, kdo bude skrze slova milosti budovat sebe i okolí.  A pro tebe?