Díval se na svět oknem výlohy. Každý den pozoroval stovky lidí, kteří chodili kolem. Výloha byla naproti autobusové zastávky.
V pravidelných intervalech dveře autobusů vypouštěly proud lidí, který se rozléval po celé ulici jak řeka při záplavách. Pak voda odtekla a ulice byla prázdná.
Někteří lidé se však pravidelně zastavovali u výlohy a prohlíželi si vystavený porcelán a keramiku.  Většinou to byli ti, kteří čekali na svůj autobus.
Přestože se zboží ve výloze neměnilo ani každý týden a dokonce ani jednou za měsíc, přesto se stále stejní lidé zastavovali den co den před ní  a prohlíželi si vystavené zboží. Pokolikáté již? Po padesáté, po sté, po…
Okukovali i ho. Nebo se tak aspoň tvářili, že je zajímá i on, obyčejný bílý porcelánový hrnek s obyčejným bílým porcelánovým ouškem. Po čase s nimi začal hrát svou hru na mrkanou. Když se na něho někdo zadíval, vyzývavě na něho mrkl. Nikdo však na jeho mrknutí krásným bílým porcelánovým okem nereagoval. Nikdy, nikdo toto krásné oko, které splynulo s leskem bílého porcelánu, vlastně ani neviděl. Možná proto, že hrnky žádná oči nemají, možná jen proto, že se lidé nechtěli dívat navzájem sobě do očí, tak každý den okukovali raději výlohu. Možná se nedívali do výlohy, ale skrze ni do svého světa myšlení, fantazie a starostí.
Hrnku to nevadilo, ani o tom moc nepřemýšlel a dále si hrál svou osobní hru na mrkanou.
Až jednou. Nikdy na ten šok nezapomene. Objevil se před výlohou poprvé. Zadíval se na něho svýma hnědýma očima a hrnek ihned rozehrál svou hru na mrkanou. Najednou strnul. Mladík s hnědýma očima na něho taky mrknul. Hrnek si myslel,  že to byla náhoda, vždyť je hrnek a nemá žádné oko. Přesto opětoval své pomyslné mrknutí. Mladík odpověděl mrknutím. Pak se ztratil v proudu, který zmizel ve dveřích autobusu. Hrnek celou noc nemohl spát. Přemýšlel o tom mládenci. Jak to, že viděl jeho mrknutí? Druhý den se mladík znovu objevil před výlohou. Chvíli na sebe mrkali, mladík se na hrnek usmál a pak opět zmizel ve dveřích autobusu. Zastavoval se u výlohy každý den a hrnek se vždy radostí jemně zavrtěl, když viděl mladíka přicházet.
Jednoho dne však, mladík místo k výloze, vešel do krámu a za chvíli se objevil s prodavačem před výlohou. Něco prodavači říkal a ukazoval na hrnek. Pak opět zmizeli oba v krámě. Prodavač otevřel výlohu, vzal hrnek, zabalil ho do hedvábného papíru a dal mládenci. Ten zaplatil a zmizel ve dveřích autobusu. Jen prodavač ještě kroutil hlavou nad člověkem, který chce obyčejný hrnek z výlohy, přestože v krámě je plno naprosto stejných porcelánových hrnků. Proč zrovna ten, vrtalo stále prodavači hlavou. Dokonce vyšel před krám, zadíval se na výlohu a stále kroutil hlavou a dělal své hhm, hm, hmmm?
Hrnek byl překvapený, kde se objevil. Stál na velkém stole, mezi samým skleněným nádobím. Některé z nich muselo být zavěšené, protože mělo vypouklé, zakulacené dno, jiné bylo jako koule s komínkem nahoře, jiné jako pyramida, další štíhlé a vysoké. Prostě všude kolem jen sklo a on uprostřed něho. On jediný porcelánový hrnek. Rozhlédl se po místnosti. Ne nebyl jediný z porcelánu. Na policích bylo mnoho porcelánových dóz. Ale hrnek, tu byl jediný on. Mladík k němu promluvil.
„Tak já jsme Vašek a ty jsi můj hrnek na kafe“. Pak do něj nasypal kafe a zalil ho vroucí vodou.  Zamíchal a pozvedl hrnek před tvář. Než se napil, mrknul na hrnek a začal pomalu usrkávat horkou kávu.
To bylo poprvé, že někdo z hrnku pil. Hrnek se radoval: „Jsem hrnek na kafe. On je Vašek a mluví se mnou. A jsem JEHO hrnek. A mrkáme na sebe!“
Každé ráno Vašek vzal svůj hrnek, udělal si kafe. Vždy, když ho vytahoval ze skříňky, mrkl na něj a pozdravil ho. Hrnek se nemohl dočkat každého rána. Otevře se skříňka, objeví se známá tvář, která na něj mrkne a on uslyší:“Ahoj můj hrnku, tak jak se dnes máš?“ Pak, při usrkávání horké kávy poslouchal, jak mu Vašek vypráví o sobě. Po nějakém čase znal celý Vaškův život. Něco slyšel i několikrát, ale nevadilo mu to. Stále se těšil na nová rána a na to, jak na sebe budou mrkat.
Stál opět na stole mezi tím vším sklem. Za ty týdny s Vaškem již poznal, že je v laboratoři a Vašek je laborant, který dělá různé pokusy. Často Vaška obdivně pozoroval. I dnes ho Vašek vzal sebou do laboratoře. Dělal to vždy, kdy neměl moc času a kafe si chtěl vypít při práci a ne v kuchyňce. Nakonec i tady měl možnost si uvařit vodu a kafe i cukr měl na stole. Nasypal do svého hrnku kafe, zalil ho vodou a přidal cukr. Vše dělal automaticky, protože stále přemýšlel nad pokusem, který musí za chvíli udělat. Ani si neuvědomil, že místo aby nasypal do kafe cukr, nabral lžičkou prášek z vedlejší dózy.
Hrnek se zarazil. Poznal, že něco je jinak. To nebylo kafe, které si Vašek dělal. Měl nepříjemný pocit po celém svém porcelánovém těle a ouško se mu lehce chvělo. Rozhlédl se a uviděl, že lžička na cukr není v dóze s cukrem, ale v dóze na které napsané jed. Hned mu to došlo. Vždyť teď je v něm otrávené kafe.  Co má dělat? Hlavně nesmí panikařit. Prostě  se Vašek nemůže z něho napít. Kdyby jen tak mohl mluvit. Ale byl jen obyčejný porcelánový hrnek s obyčejným porcelánovým ouškem. Celý se z toho roztřásl a začal se posunovat k okraji stolu. Ano to je ono, uvědomil si. Musí se dostat na okraj a spadnout na zem. Tak zabrání tomu, aby se Vašek napil. Začal se třást ještě více. Už byl na okraji stolu. Ano. Ještě kousek. Ještě kousilínek. Ani ho nenapadlo, že se může sám rozbít. Tak, to je ono. Teď!
Vaška vyrušila rána. Otočil se a uviděl svůj hrnek na kafe na zemi. Káva byla rozlitá po zemi. Hrnek přišel o ouško, které se rozbilo na malé drobné střepy, z okraje hrnku se odštíply kousky porcelánu.
Přesto, když Vašek uklízel rozlité kafe a sbíral střepy, viděl něco zvláštního. Jakoby se hrnek usmíval. „Tys mne vylekal.“ Bylo mu však divné, jak mohl hrnek spadnout. Nedal ho na kraj stolu, ani ho neshodil. Dokonce ví, že se ho ani nedotknut. Zemětřesení také necítil. Tak jak mohl spadnout? Bylo mu to divné. Když se rozhlížel, aby zjistil příčinu, uviděl lžíci na cukr v dóze s jedem. Najednou si uvědomil, co udělal. Mohl se otrávit.
Podíval se na hrnek, kterému místo ouška trčely z tělíčka jen dva malé pahýlky, viděl jeho oprýskané okraje. Mrknul na něj. Hrnek radostně mrknutí opětoval. „Sice nevím jak, ale ty jsi mi vlastně zachránil život“, slyšel říkat Vaška. „Tak to z tebe budu pít kafe celý život, i když nemáš ouško a jsi celý oprýskaný. Mně to vadit nebude.“ Hrnek, kdyby mohl, tak by celý zčervenal. Ale byl jen obyčejným bílým porcelánovým hrnkem, teď i bez obyčejného porcelánového ouška.
Protože hrnek neměl ouško, bral ho Vašek při pití do svých dlaní a hrnek celý objal, jako by si dlaně chtěl ohřát. Hrnek se cítil být v samém nebi.
Otevřela se skříňka. Místo Vaška na něj hleděla nějaké nová tvář. Pěstěné ruce s nalakovanými nehty položily před něj kovový termo-hrnek. Další tváře a další ruce. A další dva malované hrnky. Odstrčili ho do kouta skříně. Slyšel jen ženské hlasy, které říkali: „Co tady dělá ten ošklivec“.
Pak se skříňka zavřela. Vašek se celý den neukázal. Neměl ani čas na kafe, protože zaučoval tři nové pracovnice.
Konečně se objevil. Hrnek přes všechny nové kolegy ani neviděl, jestli na něj Vašek mrknul. A i on nezamrkal. Ještě se nevzpamatoval z předchozího dne. Několik dní se nic nedělo. Hrnek sice byl vždy odstrčený dozadu, ale Vašek si ho i tam našel a mrknul na něj a pak ho objímal oběma dlaněmi a usrkával horké kafe.  Netrvalo to dlouho a pro obyčejný porcelánový hrnek s chybějícím obyčejným porcelánovým ouškem nastaly špatné chvíle. Jedna z kolegyň se rozhodla udělat Vaškovi radost a koupila mu nový hrnek. Otevřela skříňku, vzala otlučený hrnek bez ouška a vyhodila ho do koše. Místo něho tam dala nový, krásně malovaný hrnek, speciálně na kafe.
Hrnek se objevil v koši a než se  stačil vzpamatovat, byl v popelnici.
Vašek ráno marně hledal svůj hrnek. Kolegyně mu udělala kafe do nového, který mu koupila, ale Vašek se ani nenapil. Chyběl mu jeho otlučený obyčejný porcelánový hrnek s pahýly po oušku. Jeho malý hrdina a přítel. Celý den Vašek nepromluvil. Když se ho kolegyně začaly vyptávat, proč nemluví a je smutný, začal jim vyprávět o svém hrnku. Příběh se jich natolik dotknul, že jedna z nich vyběhla k popelnici, aby ještě hrnek zachránila. Popelnice však byla plná odpadků, které tam jiní naházeli. Pokud by chtěla hrnek zachránit, musela by se ve všem tom odpadu hrabat a hrabat, až by se prohrabala k hrnku. Ale ten smrad a to pomyšlení, že jí někdo uvidí, jak přebírá v popelnici. To ne, to nemohla připustit. Nakonec mávla rukou s tím, že si Vašek stejně zvykne na nový. Co mu bude zbývat. Vždyť to je jen obyčejný rozbitý hrnek. Vrátila se s tím, že je pozdě, že popelnici již popeláři vyprázdnili a vše odvezli.

Hrnek ležel na něčem měkkém, hrozně to páchlo a byla všude tma. Stále na něho něco padalo. Věci nad ním přibývaly a on cítil, jak klesá níže a níže. Pojednou se sevření začalo uvolňovat. Dokonce chvilkami, jakoby problesklo i světlo a kousek modrého nebe. Ano. Teď skutečně vidí nebe. Nějaké ruka ho chytila. Pěkně špinavá a smrděla skoro stejně jako popelnice. Otáčela s ním a nakonec ho vložila do igelitové tašky. Houpání tašky ho uklidnilo, že nakonec vyčerpáním usnul.
Probudilo šplouchání vody a chlad. Někdo ho umýval. Nebyl v dřezu a ani vodovod tu nebyl, ale no né, to byl potok. Nějaká ruka ho vymývala. Necítil už ten smrad. Snad jen trochu. Ale divil se, že ho umývá tak špinavá ruka. Přitom z ní ta špína nešla dolů, tak jako z něho. Pak ho zvedla a on uviděl modré oči. Svítily  z té tmavé a zarostlé tváře. Bylo na nich vidět únavu, ale také radost z hrnku. Slyšel, jak ústa, které nabylo pod vousy vidět, říkají: „Hned jsem viděl, že nejsi normální hrnek. Nevím, ale něco na tobě je. Jako by si chtěl mluvit.“ Pak na něj mrknul. V té chvíli v hrnku hrklo. „On na mě mrknu. A mluví na mě!“ Usmál se a opětoval mrknutí. Ten modrooký člověk, jako by mrknutí viděl a odpověděl také mrknutím. Pak si do něj nasypal kafe, zalil horkou vodou z kotlíku, který visel nad ohništěm, oběma dlaněmi objal hrnek, chvíli zahříval ruce a pak začal pomalu usrkávat horké kafe. Přitom začal povídat. „Jo kdybys hrnku věděl, co já mám za život….“ Hrnek poslouchal a poslouchal… Začalo mu být opět dobře.

Uběhlo několik let. Obyčejný bílý porcelánový hrnek, bez bílého obyčejného porcelánového ouška již nebyl tak bílý. Trochu stářím a prostředím zažloutl. Ale stále každé ráno mrkal na svého zachránce a nechal se objímat jeho špinavými dlaněmi a i po létech mu bylo stále dobře.
Ke stanu, ve kterém žil jeho zachránce se přiblížili lidé. Jednoho znal. Ten sem chodil pravidelně a vždy se tady nějakou dobu zdržel. Občas přinesl i kafe a čaj. Někdy jídlo. Kdo byl však ten druhý? Jakoby ten hlas znal. Zaposlouchal se.
„Stando, dnes jsem sebou přivedl tady nového kolegu. Chce u naší organizace pracovat jako dobrovolník po své práci. Tak ho dnes provázím, aby věděl, co vlastně děláme. Nevadí ti to?“ „Ne nevadí“, odpovídá  zachránce a podává svou špinavou ruku neznámému muži. „Já jsem Standa“. Muž stiskne nabízenou ruku a představuje se: „Já jsem Vašek“.  Přitom mu zrak sklouznul přes ramena Standy na malou skříňku stojící vedle stanu. Upoutal ho hrnek bez ouška.
„To snad není možné“, myslel si. „Ten vypadá jako…“ a začal vzpomínat.
„Chcete kafe?“, probral ho ze snění hlas Standy.
„No, ano, snad.“ vzpamatovával se. „A můžete mi ho udělat tam do toho hrníčku?“ Ukázal na skříňku. „To není problém. Líbí se vám? Mně hrozně. Je něčím divný. Jako by na mne mluvil a mrkal. Mám ho hrozně rád, a pokud by to bylo možné, aby hrnek mohl mít někoho rád, pak si myslím, že i on má rád mne.“
Vašek objal hrnek s horkou kávou svými dlaněmi. Oba se na sebe usmály. Mrkli na sebe. Tak konečně. Po tolika letech proběhlo hlavou každému z nich. (Tedy kdyby hrnek měl hlavu.) Vašek pomalu usrkával a vychutnával si, ani ne tak kafe jako to, že se setkal se svým malým porcelánovým hrdinou. Návštěva skončila a Vašek se musel rozloučit.
Oba věděli, že teď již nepatří sobě. Ještě jednou na sebe mrkli a usmály se. Každý teď již patří jinam. Vašek odešel.

I když…. Vašek teď pravidelně chodí na kafe k jednomu staršímu muži, který  bydlí ve stanu u řeky. Údajně proto, aby mu přinášel jídlo a pomáhal mu.

No ale my víme své, že?