Šunka a vejce je věčné téma. Z toho důvodu se u něho ještě jednou zdržím.
Musíme si na příkladu slepice a prasete (minulé zamyšlení) uvědomit jednu důležitou věc: to, co je pro nás snadné, to pro druhé může být smrtelné. Z toho vyplývá, že pokud se jedná o obětování něčeho (nebo obětování se), vždy jde o vztah mezi tím, kdo oběti dává a tím komu je oběť určena. Nemůžeme někde z třetí strany druhým přikazovat, nutit je, natož obviňovat, zda obětují správně, nebo ne. Zda jejich oběť je dostatečná, nebo ne. Ve vztahu k Bohu je to vždy velmi osobní mezi člověkem a Bohem.  Velikost oběti roste zároveň s duchovním růstem a láskou k Bohu. (rozsouzení zda se jedná o velkou, nebo malou oběť je na Bohu, on zná stav našich srdcí i situací)
Minule příběh mohl vyznít proti slepici a jejímu vajíčku. Dnes bych se ji zastal. Jsou lidé, kteři po celý život obětují každého dne něco na Boži dílo. Vypadá to málo, ale není tomu tak. Znám několik sester, které si pravidelně každý den něco odepřou a peníze z toho ukládají. Přestože to vypada jako malá částka (například 20 korun), za měsíc odloží 600 korun a za rok pak 7200, které poskytnou na nějaké Bohu libé dílo. Dělají to navíc mimo běžných sbírek ve sboru, mimo desátků. Jiní pak věnují svůj čas, který by jinak věnovali na nějakou zálibu.  Hodinu, dvě denně. Za týden to je 14 hodin, za měsíc 60 hodin a za rok 730 hodin. Za rok je to více  než dva měsíce služby Pánu. (Pokud to přepočítám na 10 hodin služby denně).

Nejde jen o službu. Je mnoho těch, kteří říkají, že by něco dělali, ale nemají na to čas. (Malovali, psali, něco tvořili apod.) Uvedu příklad. Pokud se budu věnovat psaní hodinu denně, pak za hodinu jsem schopen napsat jednu tiskovou stránku. Pokud si vypěstuji pravidelnost, pak i dvě. To je minimálně 365 stránek za rok, ale i více. Pak jsem schopen napsat jednu až dvě knihy za rok. Několik desítek obrazů atd.

Díky za slepice, které snášeji vejíčko denně. Je to „jen“ sedm vajíček za týden, ale 365 vajíček za rok.

Kolik ty dáš těch svých z rok?