Byli jsme na Nový rok u přátel. Měli jsme si toho hodně co povídat. Protáhlo na nám to na několik hodin. Přišla řeč i na oběti pro Pána.  Náš přítel řekl jedno úžasné přirovnání. Dovolím si ho sem přenést. Ve chlébě se bavila slepice s prasetem. Najednou ji napdlo, že by bylo skvělé, kdyby připravili svému pánu nějakou skvělou snídani. To by bylo překvapení. Tak navrhla hemenex. „Je to snadné“, řekla. „Já dám vejce a ty, prase,  šunku.“

Někdy jsme jako ta slepice. Navrhujeme službu, aktivity, při kterých je potřeba přinést nějakou oběť Pánu. Neuvědomujeme si však, že i když pro nás je ta oběť jako pro slepici vejce, pro jiné se to stává šunkou. Pokud nemáš rodinu, děti, nemocné rodiče apod., lehce se ti navrhuje obětovat svůj čas. Pokud máš dobře placenou práci, lehce se ti navrhuje oběť ve formě pětistovky měsíčně apod.
Na druhou stranu nikdo nevidí oběti těch, kteří podřídili službě vše. Čas, peníze, rodinu. Ten, který slouží jen v neděli, si myslí, že pastor a misionář pracují také jen v neděli, nebo osm hodin denně, jako on a pak mají volno.
Je také pro někoho jednoduché ukončit, nebo něco zrušit (aktivitu, skupinku, službu, projekt,) pokud jsem do toho investoval jen vejce, nebo ani to ne. Pokud si však uvědomím, že pro to obětovali jiní šunku, bude se mi jinak rozhodovat.

Obecně jaké oběti přinášíme? Vejce, nebo šunku? Nepatříme mezi slepice a po jiných chceme, aby přinášeli šunku?