Téměř každý den přejíždím přes Karpaty na Záhorie. Vrcholu, přes který vede cesta, se říká Baba. Je to dvacet kilometrů prudkých zatáček, stoupání a klesání uprostřed listnatých lesů. Ideální pro motorkáře, kteří si přes léto tuto cestu pletou se závodní dráhou. Nedivím se jim. I mne to někdy svádí k tomu zjišťovat, jak auto sedí v zatáčkách.

Včera jsem však měl na této cestě  jiný zážitek. Vjel jsem do husté mlhy. Nebyla to obyčejná mlha. Viděl jsem před sebou černou cestu, ale k ní se ze stran vztahovaly krásně bílé vějíře. Vypadaly jako krajkové ruce mořských korálů. Ze shora tyto krásné krajky přikkrývaly silnici jak bílý, nadýchaný baldachýn a spojovaly se v bílé mlze v jeden celek. Jel jsem tunelem bílých krajek. Po několika kilometrech, o několik stovek metrů výše jsem vyjel z tohoto tunelu a přede mnou se rozprostřelo modré nebe, do kterého zasahovaly bílé a v slunci třpytící se větve a větvičky stromů. V dálce vytvářely jeden celek. Vypadaly jako jemné jehličky, ostré hroty hor z bílého skla. Čím byly blíže k cestě, daly se rozeznávat stromy obalené námrazou, která z nich vytvořila pohákově krásný a třpytivý les. Přímo u cesty, se bílé větve majestnátně, ale s lehkostí bílé krásy skláňěly nad projíždějícími auty, jakoby řidičům vzdávaly hold, že tudy projíždí. Černá cesta se klikatila bílou krajkou pod bleděmodrým nebem. Bylo to slavnostně krásné, pokojné a přitom radostné a čisté. Prostě božské.

I  my žijeme někdy své životy jakoby v mlze. Někdy v kráné mlze, ale v mlze. Abychom vyjeli z mlhy, byť krásné, potřebujeme vyjet výše, blíž k našemu Pánu. Pod modré nebe milosti a vidět s ostrostí věci, které jsou pro nás připravané. Jeho věčnost, majestát i radost, která přichází z jeho blízkosti.

Přeji nám všem, abychom během svátků a nejen během nich, dokázali vyjet z našich mlh do krásy, čistoty a slávy našeho Pána a přitom zůstat na cestě, kterou nás vede tímto světem.

Přeji vám všem pěkné a pokojné svátky, plné odpočinku od něho samého.

Josef