V posledních týdnech nějak přibylo práce. Mnohem více vyřizování na úřadech, příprava na změny účelu staveb, ve kterých sice sloužíme lidem, ale nejsou k tomu oficiálně určeny – nesplňují proto podmínky apod. Také blížící se svátky a další a další věci, které se nakupily v takové míře, že mi začal scházet čas na pravidelné psaní, toho jste si však sami všimli. Za to se omlouvám pravidelným návštěvníkům stránek.
Tou hlavní překážkou je často neschopnost psát, protože je člověk paralizován nějakou situací. Najednou není co říct a ani se nechce. Právě to bylo v posledních týdnech, kdy jsem v týmu prožívali a prožíváne to, že nejsme tak docela jednotni. I když to není na první pohled žádná katastrofa a služba jde dál, přesto to má vliv na nás všechny. To hlavní je, že člověk ztratí radost ze služby. Začne se cítit ve službě osamocený apod. Pokud není jednota, vzniká samota a izolace členů týmu, nebo jednotlivých skupin týmu. Pokud se to stane v těle Kristově, pak to bolí a omezuje, tak jako nějaké zranění na těle.
Velmi často jsou zranění způsobená „sólisty“. Pán mi řekl a tak teď to začnu dělat, aniž bych se ptal ostatních v týmu, aniž bych sdílel vizi, prostě ve své horlivosti se do toho hned vrhnu. Vznikají tak zbytačná zranění z nepochopení. Je dobré, že Pán mluví a my potřebujeme slyšet jeho hlas, ale pokud pracuji, nebo vedu tým, pak mluví k celému týmu a ne ke mně. Mohu tedy říct Pán mluví k nám a ne jen ke mně. To znamená, že se s tím musím sdílet nejdříve s týmem a ne se vrhnout hned do „akce“. Pak to, co se nám sděluje skrze někoho z týmu může projít rozsouzením, zda a na kolik je to od Pána, nebo ne. Zvláště, pokud se nejedná o naprosto konkrétní slovo, ale jen o to „já to tak prožívám, že Pán chce toto“. Každé prožívání toho, co Pán chce, je ovlivněno našimi emocemi z toho, jak situaci prožíváme, jaké informace o ní máme a jak si sami představujeme její řešení. V týmu mluví Duch svatý k dalším členů a buď potvrzuje, nebo ukazuje řešení i z jiných pohledů.
Jak rešit nejednotu? Slyším vaše : „modlit se“. Ano, ale to nestačí, musíme  spolu mluvit a především slůvko „mně“ nahradit  „nám“.

Co je z Boha, to nemá strach z toho, že bude posouzeno – rozsouzeno.