„Co teď. Asi to je konec.“ Ležel v této velké krabici, plné nějakých drobných věcí. Byl uplně zničený, bez ručiček, bez zvonků, s rozbitým sklíčkem. Docházel mu dech. Cítil, jak mu dochází síla. Sice tikal, ale stéle pomaleji a pomaleji. Jak se spomalovalo jeho tikání, začal se mu odvíjet před jeho vnitřním zrakem celý život. Jakoby byl někde vysoko a viděl sám sebe dole pod sebou. Co viděl, ho ještě více zdeptalo, než to, že pomalu dotikával. Uviděl jak byl hrubý, jak byl pomstichtivý, pyšný a svéhlavý, tedy spíše svézvonivý. Kdyby mohl, začal by plakat. Kdyby mu zůstaly ručičky, určitě by jimy začal lomit sám nad sebou. Ale už je neměl. Z krabice bylo slyšet jen slabounké: „Co jsem to zač!? Jak jsem se to choval!? Kdybych to jen mohl vzít všechno zpět. Začít znova. Kdyby mi to mohl někdo odpustit, ale tady nikdo není, nikdo mne neslyší. Je konec. “
S posledními tikoty bylo slyšet velmi tiché: „Odpusť mi.“ Pak nastalo ticho.

Hodinář rozsvítil ve skladu, který měl hned za prodejnou. Vytáhl z regálu krabici s různými starými součástkami. Chtěl je roztřídit a nepoužitelné vyhodit. Bral jednu po druhé a přemýšlel nad nimi. Pak je třídil na dvě kupky. Jednu kupku pak vyhodí do koše. Druhou ještě použije.
Zvedl rozbitý budík.  „Co se to s tebou stalo, příteli? Tolik jsem na tobě pracoval. Byl jsi krásný, spolehlivý. Byl jsi mým skvělým dílem. Co se to jen s tebou stalo? Takhle skončit. No nic.“ Hodinářova ruka ho nesla na kupku, která skončí v koši. Uprostřed se zastavila. Hodinář si vzopmněl na svou vnučku, která má dnes narozeniny a on pro ni nemá dárek. Usmál se. Něco ho napadlo.
„Ano, to bude pěkný dárek,“ mluvil sám pro sebe. „To bude dárek.“ Vzal budík a odešel s ním do dílny.

Pomalu se probouzel. Něco ho oslnilo. Že by byl v budíkovém nebi? Tak vypadá nebe? Ne to je nějaký pokoj. Krásný, barevný, plný hraček. Zdál se mu nějak povědomý a i ten hlásek, který slyší. Již ho někdy určitě slyšel, jen si nemůže vzpomenout kde.
Co se s ním stalo? Poslední na co si pamatuje, byla černá tma a krabice plná harampádí. Pak ještě jeho pomalý a tichý tikot. Tma. Dál si nic nepamatuje.
Teď se však opět cítí skvěle, jen jako by měl uvnitř všechno nějak jinak. Začal se zkoumat.
„No ne, co to mám v sobě za válce? To snad ne: To vypadá jako nálož. Já určitě vybouhnu. Udělali ze mne bombu. A tiká to. Uklidni se. To tikáš ty.“ Napomíná sám sebe. “ To jsem již ale viděl. Kde jsem to viděl? No jo, to jsou baterie. No ne, ze mne udělali ten moderní budík?“ Dostal strach, že místo ručiček teď bude jen ukazovat nějaká čísla. Najednou se uviděl v zrcadle.
„Co to je? Jak to vypadám? Já mám v sobě medvěda a místo ručiček tlapky. Jak se pohybují, tak to vypadá, že medvěd cvičí. No je to zvláštní, ale je to i legrace.“ Budík se pousmál. Pak vykříkl radostí: „Mám i zvonky!“ To si je musím ned vyzkoušet.“ Zarazil se. Vzpomněl si, co se naposled stalo, když si zvonil sám od sebe.
„Ne, nebudu zvonit. Počkám až mne někdo natáhne. Budu čekat.“

„Dědečku, prosím ať ten krásný budík zazvoní.“ Žadonila holčička. Hodinář vzal budík, něco v něm chvilku šteloval, pak ho opět postavil na noční stolek vedle postýlky. Za chvíli se ozvala krásná taneční melodie.
„Co to je? Kdo tu hraje?“ Divil se budík. “ Já nezvoním? Já hraji!“
Zaposlouchal se do melodie. Kdyby mohl, začal by si podupávat do rytmu.
„Dědečku, kde jsi vzal tak krásný budík?“ Ptala se holčička.
„Jsem přece hodinář“, na to dědeček.  „Vzal jsem jeden rozbitý budík, který již netikal, ani neukazoval čas a opravil jsem ho. Dal jsem mu nové vnitřnosti, obrázek i ručičky. A je jako nový. Byl mrtvý a teď zase žije. Dostal novou šanci“
„To fak byl mrtvý, dědečku? To jako, že se znovunarodil?“
„I tak se to dá říct.“
„Je moc krásný dědečku. Jak cvičí. Moc se mi líbí. Moc. Budu se na něj každý večer dívat a ráno mne bude budit písničkou.
Děkuji ti, dědečku.“

Ten, kdo rozumí řeči budíků by zaslechl ještě tiché tikající:
„I já ti ta-ké dě-ku-ji, pa-ne. Tik,ťak“