Včera jsem byl na návštěvě v onkologickém ústavu. Počítal jsem s mnohem těžší a tvrdší atmosférou, ale bylo to naopak. O tom však až zítra, nebo někdy později.
Uvědomoval jsem si jednu věc, že tam leží lidé, kteří většinu svého života prožili s Bohem, sloužili mu, ale také a to většina těch, kteří Boha neznají, nebo byli jen pasivními křesťany. Jsou tam lidé, kteří celý život dbali o své zdraví, nikdy nekouřili, nepili alkohol, sportovali a jedli ta správá jídla. A jsou tam také ti, kteří se opíjeli, desítky let kouřili, zanedbávali své zdraví. Jsou tam všichni společně. Často na jednom pokoji.
Spravedliví i nespravedliví. Ospravedlnění z milosti i ti, kteří milost zatím nepřijali, protože nechtěli, nebo o ní neslyšeli.

Přemýšleli jsme nad tím, proč lidé, kteří žijí celý život s Bohem a podle Boha nakonec skončí na stejném pokoji s ostatními. Proč? Víme to proč?

Jednou jsem četl knihu o prorocich v době Eliáše. Byl to částečně smyšlený příběh, který se ovšem odehrávlal v konkrétní biblické době. V tom příběhu jeden z proroků onemocněl malomocenstvím. Byl nucen bydlet v jeskyni, nebo spíše v místě určeném pro hrob.
Byl považovaný za někoho, koho Bůh tímto způsobem trestá.
Přesto se tento prorok rozhodl sloužit Bohu i v tomto stavu. Začali k němu přicházet další malomocní a on jim vyprávě o Bohu a přiváděl je do vztahu s ním. Jeskyně byla plná Boží přítomnosti. Někdo byl dokonce uzdravený. Nakonec dokonce začali vyrábět hliněné tabulky s Božím slovem, které někdo jiný rozdával na trhu a tím získával prostředky na jídlo pro tuto komunitu malomocných.
Myslím si, že to bylo velké vítězství a velká porážka toho zlého, i když to končilo smrtí. Ale kdo nekončí smrtí? Jde přece o ten věčný život.

S velkou bázní teď budu pokračovat.

Podobně je to s lidmi v onkologickém ústavu, nebo někde jinde v nemocnicích. Víš proč jsi tam? Určitě ne za trest, ale jsi možná poslední naděje pro ty, kteří ještě neslyšeli o milosti, o Kristu, o moci modlitby, o věčné naději. Prosím, přestaň hledat důvody, příčiny svého stavu, ale začni se dívat na svůj pobyt/nemoc jako na příležitost, kterou ti Bůh dal. Neptej se: “ Za co Pane“, ale: „Jak ti mou u v této situaci sloužit“. Věř, že Bůh ti odpoví a dá ti smyls.
Sytý hledovému nevěří a nemocný zdravému odpovídá: „To se ti mluví, když jsi zdravý“.
Ale svědectví rovného….

Možná uzdravení nepřijde, možná ano, ale ty jsi ten který vydal svědectví i v té nejtěžší chvíli.
To je víc než přijímat jen požehnání, je to nést svůj kříž podobně, jak ho nesl Kristus.