Setkaly se dva postarší, ale zasloužilé štětce. Každý měl za sebou mnoho obrazů známych i neznámých. Byly u toho, když vznikaly obrazy, které pak visely na výstavách. Obrazy, které lidé často obdivovali.  Dokázaly svými štětinami vykouzlit nádherné tvary, tváře i krajiny. Byly takovými malými tvůrci lidských představ. Známých i těch skrytých. Věděly kým jsou a co mají za sebou. Teď před důchodem se náhodně sešly u Palety- v známé umělecké kavárně, pardon, tedy „barvárně“.

„Dobrý den pane. Hodně jsem o vás slyšel.“
„Já o vás taky. To se nedalo nepřeslechnout.“
„To víte, život umělce. To je vždy trochu divoké, ale mají tu skvělé barvy. Ta chuť. Hlavně ta titanová běloba, nebo ta kobaltová modř. To je panečku chuť. Hned bych tu zůstal, kdybych měl více času. Ale znáte to, stále nějaká práce, plno nápadů, které je potřeba zpracovat.“
„Pane kolego máme přece před důchodem, neměli bychom se tak honit. Jinak si ten důchod neužijeme a skončíme někde v koši, když nám všechny vlasy vypadají. Podívejte, máme již šediny a jak nám ty naše „vlásky“ za ta léta práce prořídly. Samým zastřihováním se nám pořádně zkrátily.“
„Odpočívat? Zvolnit? Na to nemám čas. Podívejte se kolem, na ty mladíky, jak se derou na mé místo. Jak chtějí zaujmout mé postavení . Kam se podívám samá konkurence, samý boj o místo na výsluní. Boj o slávu. Co vám budu povídat kolego, vždyť to znáte.“
„Víte, že ani ne. Nebo si již nevzpomínám. Možná někdy, když jsem byl hodně, hodně mladý a chtěl jsem se proslavit. Ale teď ne. Mnoho let to již neznám. Vždyť děláme umění, dáváme lidem radost a lásku. Nepodnikáme přece.“ 
„Jak se vám pak podařilo vytvořit tolik nových škol a směrů? Vždyť jich za vámi zůstalo možná i více než za mnou.“
„To nebylo tak těžké, pane kolego. Když jsem zjistil, že má někdo talent, povzbuzoval jsem ho, aby byl lepší než já. Když bylo vidět, že to může dotáhnout dál, než já, přenechal jsem mu i práci na mých obrazech a později i paletu a všechny ostatní štětce.“
„To snad ne? Vy jste musel zbláznit. Co jste pak dělal?“
„No našel jsem si jiný styl. Objevoval jsem nové techniky a hledal nové talenty. No pak se to opakovalo a opakovalo. Tak se práce rozrůstala, školy se rozrůstaly a přicházely i nové nápady. Vy to tak neděláte?“
„Ne, nedělám. Kdo to kdy viděl v dnešní době! To já jak jsem viděl, že by některý z mých žáků mohl být lepší, hned šel „zhrušky dolů“. Už nebyl mým žákem. Prostě jsem ho vyhodil. Důvod se vždy našel. No a taky vznikla nová škola. A nebylo jich málo. Pokud byl někdo dobrý, osamostatnil se, pokud ne propadl se do neznáma. Ale pořád jsem ho měl pod kontrolou. Mám dost svých známých a obdivovatelů, kteří by ho skřípli, kdyby chtěl vystavovat více než já, nebo by chtěl lepší zakázky než já. To víte. Život je život.  Zvláště mezi umělci.“
Nemyslím si, že bych měl tvrdý život. Právě naopak, pane kolego.“

„Strejdo pojď si s námi malovat, chybíš nám“, volalo na štetec tucet malých štetečků. Poskakovaly stále kolem a radovaly se z barev, které na sobě měly. „Pojď již s námi malovat.“
„To je vaše rodina? Ostatně, co je mi do toho, že? Když tak nad tím přemýšlím, pak jsme sice jiní, ale výsledek je stejný. Za oběma zůstalo spoustu nových uměleckých směrů a škol. No ne?“

Druhý štětec objal své malé kolegy.

„To jsou děti mých bývalých žáků.“ Jejich rodiče mají hodně práce a já se rád věnuji jejich dětem. To víte, možná jednou budou malovat překrásné obrazy.“

Zvedl se a odcházel  s dětmi z „Barvárny“. Pak se ještě otočil a dodal:

„Ne, není to stejné. Vy jste vychoval sobce, kteří jsou zklamaní životem, přestali ostatním štětcům věřit, vidí jen svůj život a sebe. Já mám rodinu, i když nemám žádné děti. Mý žáci malují pro radost, z lásky k obrazům.  Jsou plní důvěry v budoucnost. Já je budu mít stále kolem sebe jako rodinu. Vy však pane kolego jste sám se sebou. A tak asi zůstanete i na stáří.“

Pomalu se vzdaloval a kolem něho poskakovalo tucet malých štětečků. Jejich radostné štěbetání bylo ještě dlouho slyšet.
Druhý starý štětec se najednou shrbil. Stále mu znělo v uších slovo „sám“. Přemýšlel o tom, co mu kolega řekl. Nechtěl přiznat, že má asi pravdu, ale uvnitř něho mu něco říkalo: „Jó to jsi dopadnul. Zůstaneš sám. Jó to jsi dopadnul.“ Pak si nahlas povzdechl: „Ale copak to mohu ještě změnit?“

A  co vy na to? Co myslíte, může to ještě změnit? Jak?