„Určitě si mě někdo tento týden vybere. Jsem skvělý, celý lesklý,
z kovu a ty moje zvonky. Jsou krásně naleštěné a jak zvoní. To je zvuk. To probudí i mrtvého. Ne jak ty dnešní digitální krabičky z umělé hmoty. Má to samou melodii, ale pořádného spáče to nevzbudí. To na mě je spolehnutí. Já jsem vždycky připravený.“
Do obchodu vstoupila mladá žena, a budík se zasnil.
„Ta si mě tak koupit. To by se mi u ní zvonilo.“
Žena prošla obchodem, prohlédla si několik šperků a odešla.  ve dveřích se míjela s malým chlapce.
„Ne,“ zvolal pro sebe budík, „ten ať si mě nekoupí.“ Ten by mne rozšrouboval a nikdo by mě nedal dohromodady.“  Budík se snažil dívat jinam. Avšak chlapec se na něho upřeně zadíval. Bylo vidět, že se mu budík se dvěma velkým zvonky nahoře zalíbil. Vythál ruku z kapsy, podíval se do dlaně na drobné, které v ní měl. Pak pokrčil rameny a koupil si baterku do hodinek. Náhle se rozlítly dveře a do tichého obchodu vstoupil uragán. Tedy chlap jak hora. Na celý obchod bylo slyšet jeho hlas: “ Potřebuji budík, ale pořádný, aby mě vzbudil. Já totiž, když spím, tak spím. Co támhle ten?“ Ukázal na krásně lesklý kovový budík s dvěma zvonky nahoře.
„Ano, ano,“ radoval se budík, „vem si mě. To je něco jiného sloužit u takového chlapa. Na to já se hodím“.
Prodavač vzal budík natáhl ho, aby ukázal muži, jak budík krásně zvoní. Muž zaplatil a nečekal až ho prodavač zabalí . Strčil naleštěný budík do své velké kapsy.
Najednou byla tma. Něco budík tlačilo do sklíčka a cítil, jak mu nědo škrábe po jeho naleštěném kovu. „A ten smrad“, povzdech si budík. „Kam sem se to dostal?“
Najednou cítil, jak ho ruka vytahuje ze tmy. Postavila ho na stůl. Pohodila vedel něj ještě klíče, které se mu celou dobu v kapse vrýlaly do jeho kovovového pláště.
„Co tady tak smrdí“, rozhlédl se a uviděl, že stojí přímo u plného popelníku. „Fuj, to jsem si dal“, to jsem měl raději zůstat doma u svého hodináře na polici.
Ruka ho vzala ze stolu a jiná ho začala natáčet na zvonění.
„Dost“, volal. „Vždyť mě strhneš, praskne mi péro. To stačí. Au, ty hrubiáne.“ Pak dodal pro sebe: “ Jen počkej, já ti ukážu až začnu zvonit.“
Setmělo se  a muž vlezl do postele a tvrdě usnul. Bylo slyšet jen hlasité chrápání. Budík celou dobu nezamhouřil oka, pro ten hrozný chrapot.
Pomalu se blížil čas, kdy má předvést své umění. Nemůže se již dočkat. Musí se krotit, aby nezačal zvonit dříve. „Ano, ano, už se to blíží. Pět, čtyři, tři, dva, jedna – teď. Tak teď ti to ukážu, no počkej. Já ti dám se mnou tak zacházet.“ Budík zvonil a zvonil, co mu síly stačily. V té touze si to s tím hrubiánem vyřídit si nevšiml, že se ho muž již nkolikrát snažil vypnout.
„Já mu ukážu, jak se má chovat“, celý nazlobený dál zvonil a zvonil.
„Já si to s tebou vyřídím, takle mne poškrábat klíčema, ušpinit mi sklíčko pivem a nechat mne celou dobu v tom smradu. Mne. Tak vzácného budíka. Toho pravého mezi budíky.“ Celý se rozpálil hněvem. Zvonil a zvonil.
Najednou cítí, že letí vzduchem.
„Co to je, já padám. Stále padám“. Viděl, jak míjející se okna. Strachem přestal zvonit. Rána. Budík dopadl na chodník před domem. Jen to křaplo, jak se rozbilo sklíčko.
„Aj to je neštěstí“, slyše budík nad sebou známý hlas. Známé a jemné ruce ho zvedají a hladí.
„No to se spraví. Dáme nové sklíčko, ulomené zvonky spravíme a naleštíme tě. Ještě, že jsi z kovu. Zase bude z tebe pěkný chlapík.“ Hodinář si ho opatrně dává do své tašky. Za chvíli bude ve svém obchodě.
Opět stojí vyleštěný na polici a čeká, kdo si ho koupí. „Měla si mě koupit ta mladá žena, určitě bych tak nedopadl. Nebo je to snad tím, že tak silně zvoním. Tak nebudu zvonit vůbec, aspoň se mnou nikdo nebude vzteky házet.“
Do obchodu vstoupila mladá žena. Na první pohled si zalíbila lesklý budík s dvěma velkými zvonky na hoře.
„Nezvoní moc hlasitě? Můžete mi ho vyzkoušet?“
„Prosím“, řekl hodinář a natáhl budík. Budík si vzpomněl na toho hrubiálna, který ho vyhodil oknem. Tak raději nezvonil. Jen tak jemně, aby ho nebylo téměř slyšet. Nechtěl, aby ho zase někdo vyhodil oknem.
„To mi vyhovuje“, řekla mladá paní, „aspoň mi nevzbudí celou rodinu“. Koupila budík, nechala si ho zabalit a odnesla si ho domů. Doma ho rozbalila, zkoušela, kam ho dát. Nakonec si ho postavila na svůj kosmetický stoleček k zrcadlu vedle postele.
A tak budík měl nový a krásný domov. Nemusel moc zvonit, tedy vladtně vůbec nezvonil. Jen se leskl vedle zrcadla a ukazoval paní domu čas, aby se nezapomněla před zrcadlem.
Den co den budík viděl, jak ze sebe dělá ta jeho paní mladší a mladší ženu. Jak se snaží zastavit čas různými přípravky a šminkami. Stalo se, že se i vylekal, když ji vůbec nepoznal a ze strachu i zazvonil. Přestalo se mu líbit, že ta žena chce stůj, co stůj posunout čas zpátky.  Nemohl snést, že se mu snaží mluvit do času. „Vždyť na to jsem já, kdo určuje čas. Nemůže mi tady čas vracet zpátky. Nemůžu si nechat do toho mluvit. Já jsem přece čas. Ale já ji ukáži, že to nemá cenu, že stejně čas nezastaví, ani těmi jejími barvičkami a mastičkami. Už vím jak na to.“ A budík se začal předbíhat. Chtěl té ženě ukázat, že nemůže zastavit čas. Čím více seděla před svým zrcadlem, tím více se předbíhal. Stále ho musela opravovat. Až jednoho dne jí to přestalo bavit.
„Když s tebou není rozumná řeč a stále se předbíháš, tak tu máš“, sundala sklíčko a ulomila budíku ručičky.“ Tak teď se zkus přebíhat“.
Budík zůstal jako opařený. Co si má teď počít. Bez ručiček, které určují čas. K čemu teď bude.
Druhý den ho navíc, paní vyhodila. Ležel venku na smetišti a pršelo na něj.Celý se třásl zimou.
Ani si nevšiml, že ho někdo opět vzal do ruky a dal ho do své tašky.
„Co to s tebou je, že tě každý vyhazuje?“ Říkal si pro sebe hodinář, když ho v obchodě vytahoval ze své tašky. „To již nebude tak snadné, tě opravit, celý jsi zrezivěl na tom dešti.“ Zatím tě dám sem do krabice a uvidíme.
Tak se budík ocitl ve tmavé krabici ve skladišti. Stále nad sebou naříká a stěžuje si na lidi, co s ním udělali, že si ani nevšiml, že se vrátil ke svému hodináři a je v jeho skladišti.
Asi tam naříká ještě i dnes.
A co my? Ta pohádka také mohla začínat:
Byl jednou jeden křesťan, který žil ten nejkřesťanšťější život. Byl na to taky patřičně hrdý. Bylo všude slyšet jeho hlas, jak mluvil o svém křesťanství a spravedlnosti a lásce. Bylo ho slyšet, doma, v práci a na náměstí. Když viděl že ho lidé neposlouchají a někteří se mu smějí, žačal zvyšovat hlas a křičet, když to nepomohlo, řekl si pro sebe:“Já vám ukážu,“ a začal lidem vyhrožovat peklem.
Jednou, když tak vyhrožoval a křičel, přistoupil k němu jeden hromotluk a pořádně mu….. ale dál to již známe. Ne?