…. tvrdý dopad a zvuk kovu narážejícího o kov. „Kde to jsem? Je tady tma a něco mne studí do zad.  A tady zase píchá do boku. Snažím se ve tmě rozkoukat. Jsem v nějaké krabici mezi ostatními kolečky. No, ale co to je? To přece nejsou kolečka. Kolečko jsem já, krásně hladké a vykroužené. Tady jsem mezi samými hroty. Copak je ten člověk nedokázal pořádně vyhladit. Nechat na nich tolik zubů. No ten kdo je dělal, se pěkně na nich vyřádil. Jen co je pravda. ………. Počkej, ale ony jsou všechna stejná. A i ty zuby mají stejné. Pravidelné. Není to divný? Jenom já jsem takové hladké malé kolečko. Není nakonec problém ve mně?
Nejsem to nakonec já, na kom se ten člověk vyřádil? Vždyť jsem nejmenší ze všech. To určitě na mne nezbyl materiál, nebo jsem zmetek, když nemám zuby jako ostatní kolečka. A jsou to kolečka, nebo já nejsem kolečko? To je nakonec jedno. Jenom já jsem jiný. Špatný. Úplně špatný. Co se mnou teď bude. Kdo by takový zmetek, jakým jsem já na něco použil.  ….. No a teď je začíná ten člověk brát. Zase si vybral další. A další, a další. Jen mě nebere. Já tady zůstanu. Proč by mě měl brát, když jsem špatné kolečko. Nemám zuby jako ostatní. Jsem určené do šrotu. Ach jo. No teď jsem tady zůstalo jen samo. Všichni už jsou někde pryč. Určitě to byla důležitá kolečka, ale já? Já jsem tak akorát na smetiště, nebo do šrotu. No a už mne berou. Ne neber mne, já nechci do šrotu….“

„Tak pojď ty moje malinkatý kolečko.  Ty musíš naposled, protože jsi to nejdůležitější kolečko, která tady je. Tak sem přijdeš, to je tvoje místo. Tady na ten vypínač. Všichni tě teď budou používat, když budou ten stroj zapínat nebo vypínat. Tak a hezky tady drž“

A kolečko najednou začalo radostí zářit a děkovat tomu, kdo jej tak skvěle vyrobil…

Nepřipomíná vám ten příběh někoho?